Zákonů se přijímá příliš, nahradit by je mohly dobrovolné standardy

Plnění zákonných povinností podnikatelům sebere každý rok měsíc a půl. Mnohé jsou přitom zbytečné.

Čeští zákonodárci každoročně schválí desítky nových zákonů a novel. Loni jich konkrétně bylo 88, a to byl volební rok, kdy obvykle legislativní aktivita kvůli výměně Poslanecké sněmovny a ustanovování nové vlády klesá. Poslanci tak v uplynulém roce schválili o 25 procent více zákonů než ve volebním roce 2010.

Z nově přijatých předpisů přitom občanům a firmám vyplývají stále nové a nové povinnosti. Státem diktovaná regulace stále ve větší míře proniká i do oblastí, které dříve zákony nijak zvlášť nesvazovaly, a byznys tak měl prakticky volnou ruku se v nich rozvíjet. Jedním z takových příkladů z poslední doby jsou pravidla Evropské unie v oblasti životního prostředí a energetiky, která mimo jiné stanoví i to, jakým palivem můžeme doma topit nebo jakou maximální spotřebu energie mohou mít nově postavené domy.

Narůstající množství zákonné regulace sklízí kritiku podnikatelů i právníků. Čím více předpisů totiž lidi svazuje, tím hůře se jim v nich orientuje. Podnikatele a firmy plnění státem stanovených povinností stále více zatěžuje a ukusuje jim z času, který by mohli věnovat rozvoji svého byznysu. Podle propočtu Liberálního institutu se časová náročnost plnění zákonných povinností loni zvýšila o 49 hodin na 272 hodin. To znamená, že průměrný podnikatel s nimi strávil zhruba měsíc a půl své pracovní doby.

„Regulace je svým způsobem daň. V podobě ztraceného času papírováním generujeme ztrátu mrtvé váhy v podobě úbytku produktivity na straně zaměstnanců a podnikatelů, kteří namísto vlastní práce musí sedět nad lejstry a formuláři. To se pak promítá do užší nabídky a vyšších cen, kterým čelí zákazníci,“ upozorňuje analytik Liberálního institutu Pavel Peterka.

Zákony, které se míjí účinkem

Podle právníků se zákony často mění dřív, než se stihly projevit v praxi. Také se prakticky zpětně nevyhodnocují dopady a efekty přijaté regulace. Výsledkem je, že stát ani s jistotou neví, zda jím přijaté zákony skutečně fungují a dosahují cílů, které si jejich tvůrci vytkli.

„Právní systém je živým organismem a pravidla potřebují prostor, aby se zažila a prožila, snahy o neustálé změny, jak jsme viděli například v oblasti oddlužení nebo dětských dluhů, činěné bez skutečných analýz, ve svém důsledku škodí, jedno že snad i byli někteří vedeni dobrým úmyslem,“ říká advokát a člen Legislativní rady vlády Bohumil Havel.

Vláda a poslanci by tak podle něj měli novou regulací šetřit. Velké množství nově přijímaných zákonů totiž ztěžuje orientaci v tom, co vlastně platí. „V posledních letech jsme svědky toho, že pokud se v médiích objeví zkratka o nějakém problému, hned se najde horda poslanců, která to chce okamžitě řešit, jedno že nemají právní ani obdobné vzdělání,“ upozorňuje Havel. To podle něj vede k tomu, že se právo „blábolizuje“ a jeho reálný efekt na fungování společnosti se vytrácí.

„Státní regulace by se obecně měla řídit pravidlem subsidiarity – regulovat jen tehdy, tak a tam, kde je to nutné, kde ostatní regulační mechanismy nejsou či nefungují,“ míní partner společnosti Deloitte Legal a předseda nominační rady ankety Zákon roku Tomáš Babáček. Základní pravidlo, kterým by se stát měl při tvorbě zákonů řídit, je podle něj jednoduché: „Kde jsme schopni řešit problémy či tvořit potřebnou infrastrukturu jinými regulačními mechanismy, nepotřebujeme vynakládat enormní úsilí na tvorbu státní regulace. Ta je z principu velmi drahá, těžkopádná a pomalá.“

O tom ostatně svědčí i příklad z poslední doby. Tím je novela energetického zákona a regulace takzvaných energošmejdů, tedy zprostředkovatelů, kteří se snaží za pomoci neférových praktik přimět lidi ke změnám dodavatelů elektřiny či plynu. Debata o potřebě přijmout nový zákon, který by lépe ochránil spotřebitele, probíhala od roku 2018. Potřebnou novelu se ale podařilo přijmout až po třech letech. Většina energetických společností se mezitím přihlásila k deklaraci iniciované Svazem obchodu a cestovního ruchu, v níž se samy dobrovolně zavázaly dodržovat většinu pravidel vyplývajících z návrhu novely v té době ještě neschváleného.

„Každá zákonná regulace je zbytečná, pokud jsou funkční jiné normy. Zajímavou hypotetickou otázkou do budoucna by mohlo být naopak zmenšení zákonné regulace a nahrazení určitou samoregulací,“ popisuje Lukáš Králík, právník působící ve státní správě. Cestou, kdy přesná pravidla nahrazují nejrůznější kodexy a standardy, se v minulosti vydala například Velká Británie. Tam se v posledních letech rozmohly takzvané regulatorní huby. Jde o jakési sdružení firem a státních institucí, v nichž si zúčastnění za přesně vymezených podmínek odzkouší, jaká pravidla pro daný segment je potřeba ošetřit zákonem a kde se fungování novinek obejde bez regulace. Nic podobného se ale v Česku zatím neuchytilo. Za vlády premiéra Bohuslava Sobotky se o to sice krátce pokoušelo ministerstvo financí, nakonec ale tyto snahy vzdalo.

Když si byznys píše vlastní pravidla

Přesto i v Česku příklady úspěšné samoregulace některých odvětví existují. K těm nejdéle fungujícím a v praxi osvědčeným patří Kodex reklamy vytvořený Radou pro reklamu. Tato nezisková organizace funguje od 90. let a jejími členy jsou média, jako například celostátní televize či rozhlasové stanice, výrobci alkoholu a cukrovinek, některé banky, ale také firmy jako ČEZ nebo McDonald’s. Kodex reklamy, na jehož dodržování Rada pro reklamu dohlíží, pak obsahuje základní etické standardy.

Rada ročně posoudí kolem třiceti až čtyřiceti reklamních kampaní. Většinu z nich ještě před tím, než se dostanou do médií. Zhruba desetinu z nich pak zakáže jako neetickou. Ačkoliv její rozhodnutí jsou právně nezávazná, média je respektují. V minulosti tak například televize Nova na doporučení rady předčasně stáhla spoty finanční společnosti Twisto, v nichž se objevila postava Twista Spasitele nápadně připínající Ježíše Krista. Televize Prima, na jejíchž obrazovkách se měl Twistus Spasitel také objevit, je nepustila vůbec.

Podobné obecně přijímané kodexy a standardy pak mohou hrát důležitou roli také v soudnictví. „Kodexy chování a jiná samoregulační pravidla mohou někdy poskytnout informace o standardech příslušné branže. Takže z nich můžeme v určité míře usuzovat o zvyklostech v ní panujících, o tom, co je v ní běžné a co se již vymyká,“ popisuje soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. To může pomoci soudcům například rozhodnout, zda podnikatel, jehož případ řeší, jednal s péčí řádného hospodáře, nebo zda odpovídá za přestupek, z něhož je obžalobou viněn.

Samoregulace v oblasti reklamy přitom zdaleka není jediným funkčním počinem svého druhu v Česku. Stále ve větší míře se prosazuje také tam, kde zákony chybí nebo selhávají. Od roku 2016 tak v Česku na základě dobrovolné dohody výrobců a dovozců pneumatik existuje systém zahrnující tisíce sběrných míst, kde lidé mohou odevzdávat použité pneumatiky. Systém vznikl navzdory tomu, že jeho vytvoření legislativa firmám přímo nenařizovala. „Rozšířená odpovědnost výrobců pneumatik není stanovená unijním právem na rozdíl třeba od obalů, elektroniky či baterií. Záleží tedy na lokální iniciativě a dohodě všech zapojených stran,“ vysvětluje Babáček z Deloitte Legal.

Další příklad: Transparency International loni připravila návod, jak by si firmy měly nastavit pravidla na ochranu oznamovatelů nezákonného jednání. Reagovala tak na absenci zákona, který Česko po letech příprav nepřijalo ani přes to, že mu to výslovně nařizuje směrnice Evropské unie.

Jiné kodexy a standardy fungují spíše jako příklady dobré praxe a společnostem, které se k jejich dodržování přihlásí, pomáhají zefektivnit vnitřní nastavení a fungování. Příkladem takového kodexu jsou Principy správy a řízení společností vydané OECD. V roce 2018 je na podmínky českého právního prostředí adaptoval Czech Institute of Directors prostřednictvím Kodexu správy a řízení společností. Kodex firmám radí, jakými principy by se mělo řídit například odměňování, předcházení konfliktu zájmů, organizace valné hromady nebo spolupráce představenstva a dozorčí rady.

Podle výkonného ředitele institutu Martina Smekala nemusí firmy díky těmto standardům znovu objevovat to, co už v praxi zjistili a vyzkoušeli jiní. „Stávající legislativa takové standardy nedefinuje plnohodnotně, ani nemůže, protože oborový podnikatelský vývoj jde dopředu rychleji než legislativa,“ popisuje Smekal. Navíc dobrovolná regulace formou přihlášení se k zásadám kodexu dává větší míru flexibility, než kdyby podnikům stejná pravidla přímo nařídil zákon. „Samy si zvolí, do jaké míry nastavit dobrou praxi, aby to respektovalo jejich velikost, komplexitu a vyzrálost,“ dodává.

Na kodex má na jaře navázat ještě příručka, která základní principy rozpracuje formou příkladů, jimiž se podnikatelé a firmy budou moci inspirovat. Cílem institutu je vytvořit veřejně přístupnou databázi dobré praxe.

Firmy na snahy institutu slyší. Obrací se na něj s žádostmi o posouzení jejich vnitřního nastavení podle standardů daných kodexem, ale i o školení manažerů. „Největší poptávka je z odvětví financí, energetiky a ze strany obcemi ovládaných firem a fondů,“ uvádí Smekal.

Také podnikatelské svazy snahy o nastavení podobných odvětvových standardů vítají. „Jsem stoupencem takového uspořádání pravidel jednání a chování v byznysu, pro které je charakteristická existence menšího počtu obecně závazných, byť relativně snadno vymahatelných předpisů, a spíše bych preferoval více dobrovolné samoregulace,“ říká ředitel odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory Ladislav Minčič. Pokud se totiž firmy k dodržování pravidel hlásí dobrovolně, mají i menší tendenci je porušovat. Nehledě na to, že zákonná regulace může někdy podvazovat i konkurenceschopnost byznysu v mezinárodním prostředí.

I dobrovolná regulace má limity

Avšak i k dobrovolné samoregulaci firemního sektoru je potřeba přistupovat s obezřetností. I ona totiž má své limity, snadno se může stát pouhou marketingovou bublinou. „Něco, co na první pohled může vypadat bohulibě a eticky, v sobě může skrytě obsahovat protisoutěžní jednání, a sice snahu pomocí přísně nastavených podmínek, jež lépe splní ti, kteří již v dané branži působí, omezovat konkurenci a zvyšovat laťku pro vstup nových subjektů na trh,“ uvádí Šimka.

S maximální obezřetností je tak třeba přistupovat například k aktuálnímu nastavování standardů v oblasti takzvaného udržitelného podnikání, které kromě maximalizace zisku vyznává i jiné hodnoty, jako je zejména ochrana životního prostředí nebo rovné zacházení se zaměstnanci. Hranice mezi tím, co je ještě udržitelné, a co se tak jen tváří, je totiž velmi tenká. Firmy tak často ve snaze zalíbit se zákazníkům za ekologické vydávají i produkty, které mají s ekologií jen málo společného. Příkladem může být kauza amerického obchodního řetězce Walmart z roku 2017. Ten jako šetrné k životnímu prostředí prodával plasty, které ekologické nebyly. Když byl z klamání spotřebitelů usvědčen, zaplatil jim nakonec odškodnění ve výši jednoho milionu dolarů.

Podle ministra pro legislativu Michala Šalomouna by pak snaha podnikatelů nastavovat pravidla tam, kde státem daná regulace chybí, neměla přerůst v to, že budou sami psát zákony. Toho jsme byli v minulém volebním období svědky například u zákona o právu na digitální služby, za jehož vznikem stála ICT unie, a do značné míry i stavebního zákona, na jehož vzniku se podílely soukromé advokátní kanceláře a Hospodářská komora. „Stírá se tím odpovědnost, ale i možnost ostatních dotčených aktérů do tvorby toho předpisu zasahovat,“ varuje ministr. Takto vzniklé zákony podle něj mají tendenci akcentovat jen zájmy těch aktérů, kteří návrh vytvořili. Právo by ale mělo být spravedlivé, nemělo by nikomu stranit nebo nahrávat.

Právní systém je živým organismem a pravidla potřebují prostor, aby se zažila. snahy o neustálé změny a vylepšování ve výsledku škodí. Z práva se stává nefunkční blábol. I kodexy a standardy se dají zneužít. Mohou fungovat jako bariéra vstupu nových hráčů do byznysu a tím omezovat konkurenci. Na dobrovolné bázi v Česku funguje například regulace reklamy. Na doporučení Rady pro reklamu média neváhají stáhnout spoty, které jsou na hraně etiky.

Alžběta Vejvodová

Vystudovala fakultu mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 2006 se věnuje ekonomické a právní žurnalistice. Pracovala nejprve v České televizi, od roku 2016 působí v mediálním domě Economia. Zde vystřídala několik pozic, pracovala mimo jiné jako právní analytik týdeníku Ekonom a vedla odborný magazín Právní rádce. Nyní je zástupcem šéfredaktora týdeníku Ekonom, kde se věnuje ekonomicky a právně laděným tématům a má na starosti právní rubriku a právní přílohy.

Partneři projektu

Organizátor

logo

Pod záštitou

logo logo logo

Partneři

logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo

Mediální partneři

logo logo logo logo logo logo logo logo