Udržitelná regulace všude kolem nás

Jak přispívají zákony a další právní předpisy k udržitelnosti? Vytipovali jsme pro vás „šťastnou sedmičku environmentální regulace“, která to jasně ilustruje. Neboli „postaru“ právo životního prostředí začíná být stále větším a potřebnějším oborem – a tak je nutné jej pořádně sledovat.

Stáhněte si PDF: Lawyers Business – Udržitelná regulace všude kolem nás

1. KLIMATICKÝ ZÁKON ANEB UHLÍKOVÁ NEUTRALITA V EU

Evropská unie si v Zelené dohodě pro Evropu stanovila ambiciózní cíl stát se uhlíkově neutrální ekonomikou nejpozději ke konci roku 2050. Aby k tomu mohlo dojít, bylo zapotřebí přejít od strategie k legislativě. Proto byl v roce 2020 představen návrh tzv. klimatického zákona EU. Toto nařízení závazně stanoví, že v roce 2050 se emise v Evropské unii sníží na nulu. Tím se stane závazek klimatické neutrality závazný jak pro EU, tak pro jednotlivé členské státy. Zároveň je stanoven závazek dosáhnout snížení emisí o 55 % do roku 2030 (ve srovnání s rokem 1990). Nová evropská legislativa a rozpočty budou posuzovány ve světle přínosu k těmto cílům a E vropská komise by měla navrhovat vlastní změny, které k těmto cílům přispějí.

Unie a členské státy budou muset přijmout strategie adaptace na klimatickou změnu a tyto pravidelně aktualizovat. Komise bude pravidelně zhodnocovat, zda je EU na správné trajektorii k dosažení těchto cílů, a pokud by tomu tak nebylo, přijala by potřebná opatření. Komise bude navíc pravidelně přezkoumávat národní strategie, a pokud tyto nebudou v souladu s dosahovanými cíli, členským státům poskytne doporučení, která členské státy ve svých strategiích zohlední.

Jedná se o významný posun z hlediska implementace cílů Pařížské dohody, který právně zavazuje Unii i členské státy skutečně na uhlíkovou neutralitu cílit. Trend klimatických žalob a soudních rozhodnutí potvrzujících nedostatečnou aktivitu ze strany států tímto legislativním počinem jenom zesílí. Na konečném znění již panuje politická shoda a přijetí nařízení se očekává v tomto roce.

2. NAŘÍZENÍ O TAXONOMII STANOVÍ, JAKÉ ČINNOSTI LZE POVAŽOVAT ZA UDRŽITELNÉ. JEDNOTNĚ V CELÉ EU

Klíčovým aspektem při transformaci k udržitelnějšímu businessu je přesměrovat finanční kapitál do těch oblastí ekonomické činnosti, které jsou „udržitelné“. Co to ale znamená „být udržitelný“ a jak se určí, které ekonomické činnosti a za jakých podmínek lze za udržitelné považovat? Odpověď na tuto otázku poskytuje nové nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/852 o zřízení rámce pro usnadnění udržitelných investic („taxonomie“). Za „udržitelné“ lze podle něj považovat činnosti, které splňují celkem čtyři kritéria. Zaprvé musí významně přispívat k naplňování alespoň jednoho ze šesti stanovených environmentálních cílů, jako je zmírňování změny klimatu, prevence a omezování znečištění nebo ochrana a obnova biologické rozmanitosti a ekosystémů. Dále nesmí významně poškozovat jiný z těchto cílů a musí splňovat technická screeningová kritéria, která stanovuje Evropská komise prostřednictvím delegovaných nařízení. Poslední podmínkou je soulad s tzv. „minimálními společenskými zárukami“, jako jsou standardy stanovené v pokynech OEC D pro nadnárodní společnosti a obecné zásady OSN v oblasti podnikání a lidských práv.

Taxonomie se stane výchozím bodem pro řadu navazujících unijních předpisů, které budou upravovat např. vydávání zelených dluhopisů obchodními společnostmi k financování udržitelných aktivit (souladných s taxonomií). Taxonomie tak společnostem pomůže nejen stanovit si udržitelné cíle dle zlatého standardu taxonomie, ale také získat financování od investorů, kteří díky taxonomii nebudou o udržitelnosti podkladových aktivit pochybovat. Podobně i velké banky mohou začít půjčovat společnostem za nižší úrok, pokud budou určené k financování udržitelných aktivit. Malí investoři budou mít možnost s důvěrou investovat do udržitelných investičních portfolií, a naopak institucionální investoři mohou s odkazem na taxonomii své finanční produkty „prodávat“ jako udržitelné.

Evropská unie si v Zelené dohodě pro Evropu stanovila ambiciózní cíl stát se uhlíkově neutrální ekonomikou nejpozději ke konci roku 2050.

3. TRANSPARENTNOST, ZÁKLAD UDRŽITELNÉHO FINANCOVÁNÍ A RŮSTU

Evropská unie si je dobře vědoma toho, že je nevyhnutelné přesměrovat kapitálové toky k udržitelným investicím pro dosažení udržitelného růstu a že taxonomie sama o sobě nestačí. Proto bylo v roce 2020 schváleno nařízení o zveřejňování informací souvisejících s udržitelností v odvětví finančních služeb (tzv. disclosure regulation).

Díky této nové regulaci musí účastníci finančního trhu vypracovat a zveřejňovat politiky začleňování rizik týkajících se udržitelnosti do svých procesů investičního rozhodování na svých webových stránkách a také vždy před uzavřením smlouvy (musí například uvést, jak zohledňují nepříznivé dopady na udržitelnost ve svém investičním rozhodování, jaké jsou tyto dopady apod.). Pokud budou poskytovány finance produktu, který prosazuje environmentální nebo sociální vlastnosti, bude potřeba zveřejnit také informace o tom, jak jsou tyto vlastnosti dodržovány, a pokud bude stanovena referenční hodnota, potom také informace o dosahování této hodnoty. Všechny zmíněné informace budou muset být zveřejněny na webových stránkách u jednotlivých produktů.

Nařízení pak stanoví další povinnosti, které by měly pomoct transparentnosti ve finančním sektoru. Díky tomu by měli mít investoři dostatek informací pro kvalifikované rozhodnutí a účastníci finančního trhu začnou více zohledňovat rizika týkající se udržitelnosti. Nařízení nabylo účinnost od 10. března 2021 a povinnost zveřejňovat informace týkající se udržitelnosti finančních produktů tak již platí. Prováděcí předpisy, které budou přijaté v průběhu tohoto roku, pak povinnosti dál sjednotí a specifikují. Od příštího roku systém naváže na taxonomii, což by mělo zvýhodnit firmy, které budou fungovat v souladu s ní.

4. REGULACE VOD PŘINESLA V ROCE 2020 NOVÉ NÁSTROJE DO BOJE SE SUCHEM

V oblasti regulace nakládání s vodou došlo koncem roku 2020 k několika zásadním změnám. Jednou z nich bylo schválení „suché“ novely vodního zákona, která reaguje mj. na stále intenzivnější sucha a zavádí způsoby, jak tuto problematiku řešit. Součástí novely jsou tzv. plány pro sucho jako koncepčně operativní, a tudíž předvídatelné dokumenty, podle nichž bude postupovat především komise pro sucho v daných oblastech při řešení stavů nedostatku vody. Novela také stanovuje priority využívání vody při suchu, kdy na prvních místech je zajištění funkčnosti kritické infrastruktury a dalších provozů poskytujících nezbytné služby a zásobování obyvatelstva pitnou vodou.

Novela rovněž řeší některé praktické aplikační problémy. Mezi jinými stanoví například pravidla řešení odpadních a srážkových vod, ruší povinnosti způsobující zbytečnou zátěž podnikatelům (zejména ruší povinnost čistit a platit za odpadní vody z odlehčovacích komor čistíren odpadních vod) a zavádí oprávnění provozovatelů odstraňovat stromoví ohrožující bezpečné a plynulé provozování vodovodů a kanalizací. Na straně druhé zavádí pro odběry povrchových a podzemních vod novou hranici pro měření, evidenci a reporting odběrů vod z původních 6000 m3 ročně, resp. 500 m3 měsíčně na 1000 m3 ročně, resp. 100 m3 měsíčně. Větší informovanost o odběrech vody (snížením limitů) by měla vést k lepšímu přehledu o reálných hodnotách odběrů v dané oblasti a pomoci tak s plánováním zvládání sucha.

5. NOVĚ BUDE MOŽNÉ ZAVLAŽOVAT POLE I RECYKLOVANOU VODOU

Dne 25. května 2020 bylo schváleno nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2020/741 o minimálních požadavcích na opětovné využívání vody. Nařízení přišlo v době, kdy bylo jedním z hlavních společenských témat sucho a s ním spojený zvýšený tlak na hospodárné využívání vodních zdrojů. Nařízení tak reagovalo na současné trendy cirkulární ekonomiky. Jak je zřejmé z názvu nařízení, jde o základní nastavení minimálních požadavků na využití vyčištěné odpadní vody. Nařízení by se mělo vztahovat na recyklovanou odpadní vodu, která se získává z odpadní vody shromážděné ve stokových soustavách, byla vyčištěna v čistírnách městských odpadních vod a následně prošla dalším čištěním buď v čistírně městských odpadních vod, nebo v zařízení pro recyklaci odpadních vod, aby splňovala nově stanovené parametry.

Cílem nařízení je v náležitých a nákladově efektivních případech usnadnit zavádění opětovného využívání vody a pro ty členské státy, které si přejí nebo potřebují opětovně využívat vodu, tak vytvořit patřičný právní rámec. Současně má nařízení za cíl nastavit kritéria pro recyklovanou vodu takovým způsobem, aby se předešlo kontaminaci složek životního prostředí, zejména půdy, ale také rostlinné produkce.

Česká republika s využitím recyklované odpadní vody na závlahu zemědělských plodin zatím nemá zkušenosti. Nařízení je ale přímo použitelným předpisem, proto jej nyní producenti odpadních vod, zemědělci a vodoprávní úřady musí vzít v potaz. Lze tedy očekávat, že tento způsob nakládání s odpadními vodami bude v budoucnu využíván i u nás.

6. ČESKÝ ODPADOVÝ BALÍČEK

Koncem roka 2020 došlo v České republice k přijetí dlouho očekávaného odpadového balíčku. Od 1. ledna 2021 tak platí nový zákon o výrobcích s ukončenou životností, nový zákon o odpadech a novela obalového zákona.

Smyslem zákona o výrobcích s ukončenou životností je komplexně a na jednom místě upravit problematiku rozšířené odpovědnosti výrobců, na které do velké míry odpadový systém stojí. Vysloužilá elektrozařízení, baterie a akumulátory, pneumatiky nebo motorová vozidla tak dostaly nový regulatorní rámec. Tyto produkty by neměly končit na skládkách, ale měly by se efektivně odebírat od konečných uživatelů poté, co již nemohou sloužit svému původnímu účelu. Naopak cenné materiály by se měly z těchto výrobků v co nejvyšší míře dostávat zpět do hospodářství. Zákon navazuje na úpravu uvedenou již ve starém zákoně o odpadech, ale podrobněji ji rozvádí. Za zpětný odběr vybraných výrobků jsou odpovědní jejich výrobci (tedy ti, kteří vybrané výrobky uvádějí na trh), přičemž zákon nově poměrně detailně upravuje minimální KPIs, kterých je potřeba při plnění těchto povinností dosahovat.

Nový zákon o odpadech se díky oddělení problematiky rozšířené odpovědnosti výrobců mohl zaměřit na ostatní bolesti odpadového hospodářství. V návaznosti na snahu omezit skládkování odpadu zákon zvyšuje poplatek za jeho ukládání na skládku. Počítá se přitom s postupným pravidelným zvyšováním sazby tak, aby do budoucna došlo k preferenci ekologičtějšího nakládání s odpadem a zásadním omezením skládkování od roku 2030 (tzv. zákaz skládkování využitelného odpadu). Obce budou mít navíc povinnost určit místa pro oddělené soustřeďování recyklovatelných složek komunálního odpadu (např. plasty, papír, sklo, kovy, oleje a tuky, nebezpečný odpad a od roku 2025 také textil).

Nakonec s 1. lednem 2021 získal novou podobu také zákon o obalech. Novela přinesla mnoho změn zejména ve vztahu k provozu tzv. autorizovaných obalových společností. Možná nejzajímavější změnou, plynoucí z evropské legislativy, je povinnost ekomodulace – tím se rozumí zohledňování dopadů obalů na životní prostředí při stanovení příspěvků do systému. Výrobci, jejichž obaly jsou navržené tak, aby měly nižší dopady na životní prostředí, by tak měli platit nižší příspěvky (zohledňuje se recyklovatelnost a opakovaná využitelnost obalu, obsah nebezpečných látek atd.) než jejich konkurence. Tím by se měla udržitelnost pozitivně promítnout i do přímých nákladů výrobců.

7. NOVÁ ODPADOVÁ LEGISLATIVA ZAVÁDÍ POVINNÉ ODPOVĚDNÉ VEŘEJNÉ ZADÁVÁNÍ

Samostatným bodem odpadového balíčku je novela o zadávání veřejných zakázek. Veřejní zadavatelé mají od ledna 2021 povinnost dodržovat zásady sociálně odpovědnéhozadávání, environmentálně odpovědného zadávání a inovací, a to v případech, kdy je to vzhledem k povaze a smyslu zakázky možné. Z environmentálního pohledu tak budou muset zohledňovat dopad na životní prostředí, trvale udržitelný rozvoj či životní cyklus dodávek, služeb a stavebních prací. Svůj postup přitom musí být připraveni zdůvodnit, a to jak ve fázi přípravy zadávacích podmínek, tak při hodnocení nabídek a výběru dodavatele.

Hodnocení environmentálních hledisek přitom není vždy úplně jednoduché. Je potřeba zohlednit celkové dopady na životní prostředí, proto nemusí být jednoduché řešení pokaždé k dispozici. Ať už je to využití energie z obnovitelných zdrojů, nakládání s vodou, oběhové hospodářství, dopady na biodiverzitu, či uhlíková stopa, všechny aspekty by měly být posuzované společně. Jinak se může stát, že reálný environmentální přínos vybraného dodavatele nebude tak výrazný. K tomu všemu je potřeba přistoupit navíc tak, aby vybraná nabídka dávala i ekonomický smysl. Možná i proto je trend začleňování environmentálních kritérií pozvolný a uplatňuje se zejména u menších a specifických zakázek. Na boom environmentálních zakázek si tak budeme muset ještě počkat.

Partneři projektu

Organizátor

logo

Pod záštitou

logo logo logo

Partneři

logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo

Mediální partneři

logo logo logo logo logo logo