A tenhle znáte? Potkají se tři bankéři a baví se o roli své centrální banky v ekologické transformaci hospodářství.
První se zamračí a řekne: „Naše měna je pevná a ceny stabilní a to je naše starost. Nejsme tady od přesměrovávání peněz z jednoho odvětví do druhého, nízkouhlíkového. To ať si dělá vláda, ta má na to nástroje.“ Druhý zvolí notně shovívavější tón: „Klimatická krize je ale celospolečenská krize, která bude mít dopad na všechny a všechno, i na ceny. Nevím ještě přesně, jaké nástroje použijeme, při pandemii po nás taky nikdo nechtěl, abychom vyvíjeli vakcínu, ale jako jsme nemohli ignorovat rizika při pandemii, musíme svou měrou odpovědnosti přispět i k řešení klimatické krize!“
Na sladké řečičky bouchne třetí bankéř do stolu a prohlásí: „To naše centrální banka právě získala nový mandát, aby podporovala naši vládu v nízkouhlíkové transformaci hospodářství! Naše rezervy jsou vládě k dispozici a my uděláme vše proto, aby přenesla naše národní hospodářství do bezuhlíkové epochy!“
Tak nějak mohla s nadsázkou vypadat karikatura debaty centrálních bankéřů na panelu CEE Sustainable Finance Summitu v druhé polovině května. Ve skutečnosti byla klidná a věcná – díky kompetentnosti a kultivovanosti panelistů, centrálních bankéřů. Debata přesto obnažila řadu otázek, kterým tváří v tvář změně podnebí čelíme. Jak by na změnu klimatu měly reagovat instituce, jež ekologii nemají v popisu práce? Měla by role centrálních bank zůstat tradiční, nebo by měly mnohem aktivněji formovat přechod k udržitelnosti? Jdeme-li dál, jakou míru autonomie dopřát regionům, které vidí příčiny a následky změny klimatu různě? A jak mobilizovat veškeré možné kapacity našich společností pro řešení oteplení a přitom se vyvarovat budovatelské hysterii a erozi odpovědnosti za přijímaná rozhodnutí?
Klimatická krize není problém technologický. Je primárně důsledkem gigantického selhání trhu a řízení. Všechny nás teď dobíhá, že na čistý vzduch a vodu nikdo nedal včas správnou cenovku a že o přírodě učíme děti ve školách jenom optikou hospodářské prospěšnosti. Při hledání cesty ven bychom se však neměli inspirovat přehlíživostí našich předků k důsledkům jejich – naší prosperity. Potřebujeme naopak využít toho nejlepšího, co vymysleli a vybudovali. Silné veřejné instituce, dovednost věcně analyzovat stále nové komplexní poznatky a rychle je převádět do reality bez kompromitování společenské smlouvy a svobod. Společenská poptávka i některé nové nástroje EU jako Taxonomie udržitelnosti mají tendenci podporovat naše binární vidění světa (zelený – hnědý, udržitelný – odsouzený k zániku) a vybičovávají firmy k různým těžko uvěřitelným zeleným tvrzením a závazkům. Myslím, že tomuto se potřebujeme ubránit.
Zvlášť v Česku jsme si toho k oteplování planety zatím moc neřekli. Teprve teď si naše firmy a veřejné instituce hledají svou roli v agendě udržitelnosti a dlužno dodat, že kvůli dlouhodobému ekologickému vakuu v českém veřejném prostoru si řada z nich neví rady.
Postoj k udržitelnosti by se neměl tvořit na povel. Až budeme za patnáct dvacet let zpětně hodnotit dnešní rozjezd transformace, budeme snad cítit úlevu, že jsme z nejhoršího venku. Možná ale taky pocítíme dozvuk skandálů z vytunelovaných ekologizačních fondů, slepých uliček přehnaně slibných nových technologií a možná nás zpětně zamrzí pachuť nespravedlnosti ze způsobu, jak jsme naložili s bohatstvím několika generací předchozích a následujících ve jménu „zeleného skoku“. A řada těchto jevů se stane kvůli nezodpovědnému nekritickému podléhání tlakům, tak jako se to stalo v jiných historických epochách.
V ekologické krizi a transformaci hraje každý nějakou roli. Měla by být ovšem výsledkem kritického, zodpovědného a nikdy nekončícího procesu hledání. Logicky pak musí mít u každého jiný odstín zelené.
Have you heard this one? Three bankers meet and discuss the role of their central banks in the green transformation of the economy.
The first banker frowns and says: “Our currency is strong; the prices are stable; and that’s our only concern. It’s not our job to redirect money from one sector to another, low-carbon one. That’s the government’s job, it has the tools to do it.” The second banker is much more benevolent: “But the climate crisis is a society-wide one. It will affect everyone and everything, including prices. I don’t know yet which tools to use – nobody asked us to develop a vaccine during the pandemic either – but just as we could not ignore the risks during the pandemic, we have our share of responsibility in addressing the climate crisis!”
After hearing the sweet talk, the third banker bangs his fist on the table: “Our central bank has just been given a new mandate to support our government in a low-carbon transformation of the economy! Our reserves are at the government’s disposal; and we will do everything in our power to take our national economy to a zero-carbon era!”
Somewhat exaggerated and caricatured, this could be the way to describe the discussion of central bankers at the CEE Sustainable Finance Summit in the second half of May. In reality, though, it was calm and factual – thanks to the competence and sophistication of the panel guests, central bankers. Yet, the discussion revealed many issues we are currently facing in the wake of climate change. How should institutions whose job is not environmental protection respond to climate change? Should the role of central banks remain traditional, or should they be much more active in paving the way towards sustainability? And what degree of autonomy should be granted to regions that see the causes and consequences of climate change differently? And how can we mobilise all the possible capacities of our societies to address global warming while avoiding over-enthusiastic hysteria and the erosion of responsibility for decisions taken?
Climate change is not a technological issue; it is primarily the result of a gigantic market and governance failure. It has now caught up with us that we did not put a proper price tag on clean air and water in time and that we teach school children about nature only through the lens of economic benefits. But when looking for the way out, we should not find inspiration with our ancestors’ disregard for the consequences of their – and our – prosperity. On the contrary, we need to use the best of what they invented and built: strong public institutions, the ability to factually analyse continuously emerging new complex knowledge and to quickly translate it into reality without compromising the social contract and freedoms. Both social demand and some new tools of the EU, such as the taxonomy for sustainable activities, tend to support our binary view of the world (green – brown, sustainable – doomed) and lash companies into hard-to-believe green claims and commitments. I think we need to resist this.
Especially in the Czech Republic, we have not talked much about global warming yet. Only now are our companies and public institutions looking for their roles in the sustainability agenda and it must be said that due to the long-lasting environmental vacuum in the Czech public sphere, many of them are helpless.
Sustainability approach should not be formed on command. When we look back fifteen or twenty years from now at today’s start of the transformation, we will hopefully feel relieved that we are through the worst. But we may also feel the aftershocks of the scandals from the siphoned off greenwashing funds and the dead ends of over-promising new technologies. We may also feel sorry about the bitter aftertaste of injustice from the way we handled the wealth of several generations past and future in the name of a “green leap”. Many of these phenomena will be the result of an irresponsible, uncritical yielding to pressure, as had been the case in other historical eras.
In an environmental crisis and transformation, everyone has a role to play. However, it should be the result of a critical, responsible and never-ending process of searching. Logically, then, it will have a different shade of green for everyone.
Author: Tomáš Babáček, Partner at Deloitte Legal and Project Leader of the Act of the Year
Published on 14 June 2021
