Říká se, že internet nezná hranice – a v celé řadě aspektů je to skutečně pravda. I přesto však pouze 15 % Evropanů pořizuje zboží a služby od poskytovatelů z jiných členských zemí a až 63 % poskytovatelů neumožňuje nákupy zákazníkům z jiných členských zemí. Tento článek představuje novou regulaci, která cílí na potlačení tohoto nežádoucího jevu, a poskytuje shrnutí nejzásadnějších dopadů této nové regulace na evropský digitální trh.
Věříme, že naprostá většina čtenářů tohoto článku již někdy v životě objednávala zboží či služby prostřednictvím internetu. Mnohem méně z nás se rozhodlo pro takový nákup na některém ze zahraničních e-shopů a možná ještě méně z nás takovou transakci úspěšně dokončilo. Příčin, proč se tak nestalo, mohlo být hned několik. Například došlo k jeho přesměrování na lokální verzi portálu prodejce, který zboží či službu již neměl k dispozici, nebo mu bylo zboží nabídnuto s nepochopitelnou přirážkou, nemohl užít jinak běžně užívaný platební prostředek či prostě jen neměl v zahraniční entitu důvěru.
Právě na tento aspekt se zaměřila Evropská komise ve své Strategii pro jednotný digitální trh v Evropě (dále „Strategie“)[1]. V rámci jednoho z hlavních pilířů Strategie přináší Evropská komise balíček právních předpisů, které dopadají na oblast platebních služeb, přeshraniční doručování zásilek, pravidel na ochranu spotřebitele a v neposlední řadě na oblast neoprávněného zeměpisného blokování. A právě na tuto poslední oblast míří tzv. nařízení o geoblockingu (dále „Nařízení“), které vešlo v účinnost 3. prosince 2018.
Nařízení dopadá na poskytovatele, kteří poskytují zboží či služby přes internet nebo elektronickou síť, a to zákazníkům v Evropské unii, přičemž alespoň některé relevantní prvky transakce se uskutečňují v rámci více členských států. Z působnosti jsou tak pochopitelně vyňati obchodníci, kteří poskytují zboží či služby výhradně na území jediného členského státu. Nařízení se tak bude vztahovat například na prodejce oblečení či elektroniky nebo například na poskytovatele webhostingu. Působnost Nařízení je naopak pro některé zboží a služby výslovně vyloučena. Není například možné vyžadovat aplikaci Nařízení v případě služeb či zboží souvisejících s obsahem chráněným autorským právem nebo díly v nehmotné podobě[2] a dále se nevztahuje na služby, jako jsou služby finanční, zdravotní, služby provozování hazardních her či další služby vymezené ve zvláštním předpisu.[3]
Nařízení vymezuje tři druhy diskriminačních praktik obchodníků – zobrazování rozdílných webových rozhraní, aplikování odlišných obchodních podmínek a diskriminace při provádění plateb. Pro uživatele a zákazníky e-shopů se tím zakládají nové okruhy práv:
(i) právo na přístup k on-line rozhraním (např. k webovým stránkám),
(ii) právo na rovný přístup ke zbožím a službám a
(iii) právo na stejné podmínky při provádění plateb.
Všechny tyto oblasti jsou klíčové pro odstranění hranic jednotného digitálního trhu a otevření služeb a zboží obchodníků ostatním evropským zákazníkům.
Přístup k on-line rozhraní
Nařízení cílí na praktiky některých poskytovatelů online zboží či služeb, kteří vybraným zákazníkům ze zahraničních trhů omezovali či modifikovali přístup na jejich internetové stránky či jiné rozhraní.
Obchodník má nově zakázáno na základě státní příslušnosti, místa bydliště či místa usazení zákazníka technickými prostředky či jinak omezovat jeho přístup ke svému on-line rozhraní, případně bez jeho výslovného souhlasu provádět jeho přesměrování na jinou verzi, lišící se například úpravou či použitým jazykem. Jedinou výjimkou pro výše uvedené praktiky je situace, kdy je takové jednání nezbytné pro zajištění povinností obchodníka dle právních předpisů. I v takovém případě je však obchodník povinen zákazníkovi jasně a konkrétně vysvětlit, proč k blokování či omezení dochází.
V praxi by tak již nemělo docházet k tomu, že například při snaze o přístup na internetové stránky francouzského obchodu s módním zbožím bude zákazníkovi automaticky zobrazena její česká verze. Nově by měl mít zákazník možnost internetové stránky francouzského obchodu bez dalšího zobrazit, byť mu tato stránka může nabídnout i lokální variantu obchodu. Své rozhodnutí navíc musí mít uživatel možnost do budoucna změnit. V případě, že však francouzský obchodník bude obchodovat se zbožím zakázaným např. pro český trh, je oprávněn zákazníkům českou [SP1] stránku nezpřístupnit.
Rovný přístup ke zboží a službám
Přímou souvislost s přístupem k on-line rozhraní má i druhá zásadní povinnost obchodníků, spočívající v zajištění rovného přístupu zákazníků ke zboží a službám. Někteří obchodníci při své činnosti totiž přistupovali k zákazníkům různě a nabízeli jim na základě jejich umístění rozdílné služby a zboží za rozdílné ceny.
Na tuto situaci reaguje Nařízení tím, že zakazuje obchodníkovi uplatňovat odlišné všeobecné podmínky pro přístup ke zboží nebo službám na základě státní příslušnosti, místa bydliště nebo místa usazení zákazníka.
I přes značně abstraktní vymezení povinnosti má nová povinnost v případě prodeje zboží poměrně konkrétní praktické dopady. Vezmeme-li si výše uvedený příklad francouzského obchodu s módním oblečením, pak není přípustné, aby francouzský zákazník nakupoval na základě jiných obchodních podmínek než český zákazník, přestože obchod běžně dodává zboží do obou těchto států – tedy aby obchod nabízel zboží za rozdílné ceny, připočítával manipulační poplatek či poskytoval rozdílný rozsah práv. Stejně tak nebude možné tyto podmínky měnit, pokud se zákazník z České republiky, do které francouzský obchod své zboží neposkytuje, dohodne na vyzvednutí na pobočce v Německu.
V případě služeb nemůže například francouzský poskytovatel hostingu internetových stránek poskytovat bezdůvodně rozdílné obchodní podmínky pro uživatele z České republiky či pro uživatele z Německa. Nařízení však obsahuje výjimku z tohoto zákazu vůči poskytování přístupu k autorskoprávně chráněným dílům – i nadále bude možné, aby se nabídka a podmínky užívání služeb, jako jsou Netflix, Apple Music, Spotify či HBO GO, lišily dle místa usazení zákazníka.
Nepřípustnost diskriminace z důvodů souvisejících s platbou
Další praktikou, kterou Evropská komise považovala za překážku jednotného digitálního trhu, je diskriminující přístup obchodníků vůči různým zákazníkům, kteří na základě umístění zákazníka omezovali užití platebních prostředků.
Dle nové regulace již obchodník nesmí v rámci jím přijímaných platebních prostředků uplatňovat odlišné podmínky pro platební transakce. Mezi důvody pro odmítnutí platebních prostředků nesmí patřit státní příslušnost zákazníka, jeho místo bydliště, místo usazení, umístění jeho platebního účtu, místo usazení poskytovatele platební služby či dokonce místo vydání platebního prostředku na území Unie. Žádný z těchto důvodů nemůže být důvodem pro odmítnutí platebních prostředků v případě, kdy je měnou transakce měna, kterou obchodník přijímá. Zákazník z Německa, stejně jako ze Slovenska tak bude moct pro uhrazení částky u francouzského obchodníka užít pro platbu v eurech stejný platební prostředek.
Obchodník se i nadále sice bude moci rozhodnout, jaké platební prostředky bude v rámci svého podnikání přijímat, nicméně jakmile takovou volbu provede, nebude možné, aby při využití platebních prostředků své zákazníky neoprávněně diskriminoval. Nařízení však také částečně chrání obchodníka, kdy výslovně uvádí, že mu tato regulace nijak nebrání, aby zadržel dodávku zboží nebo odepřel poskytnutí služby, dokud nebude mít potvrzeno řádné iniciování platby.
Omezení působnosti Nařízení a dopady na obchodníky
Byť se může na první pohled zdát, že Nařízení snad až extenzivně zasahuje do svobody podnikání na evropském trhu, opak je pravdou. Nařízení totiž cílí výhradně na diskriminační praktiky obchodníků bránící přeshraničnímu obchodu a i nadále ponechává obchodníkům svobodu rozhodování. Obchodník se tak i nadále může svobodně rozhodovat, do kterých zemí bude své zboží nebo služby poskytovat a do kterých nikoliv. Fakticky se tak například francouzská společnost může rozhodnout neposkytovat své zboží do České republiky, avšak pokud své zboží poskytuje do Německa a na Slovensko, nesmí mezi podmínkami pro tyto země činit nedůvodné rozdíly.
Přestože jistě bude existovat celá řada společností, které již nyní všechny nové právní povinnosti naplňují, neměly by společnosti kontrolu svých podmínek poskytování zboží a služeb do zahraničí podceňovat. Samotné Nařízení nestanovuje konkrétní sankce za porušení pravidel, ty bude v souladu s Nařízením stanovovat státem určený subjekt. Vláda v tomto kontextu schválila dne 7. 1. 2019 návrh novely zákona o ochraně spotřebitele, kterou jsou některé dílčí části Nařízení do českého právního řádu implementovány. Dohledem nad dodržováním Nařízení jsou pověřeny orgány, které dosud vykonávají dozor ve vztahu k zákazu diskriminace, tj. především Česká obchodní inspekce a případně další orgány či profesní komory. Za diskriminaci spotřebitele může příslušný úřad za současné regulace uložit pokutu až ve výši 3 miliony korun, přičemž stejnou pokutu koncipuje i výše uvedený text novely. Evropská komise však v rámci dokumentu „Nová politika pro spotřebitele“ prezentuje svoji představu, že současné sankce na národních úrovních nejsou často dostatečně vysoké, aby odradily obchodníky od protiprávního jednání. Komise proto navrhuje, aby pro vybrané praktiky byla zavedena pokuta až 4 % z obratu obchodníka. Není přitom možné vyloučit, že tato výše pokuty může být do budoucna zavedena i pro oblast diskriminace na základě Nařízení.[4]
Závěr
Nová evropská regulace zeměpisného blokování je dobrým krokem k odstraňování bariér elektronického obchodu. Pro některé spotřebitele díky této regulaci může odpadnout překážka v objednávání zboží a služeb na zahraničních trzích, kdy bez využití technických prostředků pro obcházení zeměpisného blokování obchodníků nebylo nakupování v takových obchodech možné. Je pravda, že už nyní regulace na ochranu spotřebitele zakazuje podnikatelům při prodeji výrobků nebo poskytování služeb diskriminovat spotřebitele. Protože však došlo k tomu, že nová regulace obsažená v Nařízení konkretizuje tuto obecnou povinnost, je velice pravděpodobné, že se i příslušné úřady budou na konkrétně tento typ diskriminace více zaměřovat. Obchodníci by tak rozhodně neměli Nařízení ignorovat, a pokud se chtějí vyhnout poměrně citelné sankci, měli by přizpůsobit poskytování služby této nové regulaci.
[1] Sdělení komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, Strategie pro jednotný digitální trh v Evropě, dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A52015DC0192
[2] Pro tuto oblast však již bylo přijato nařízení o přenositelnosti služeb, které některé překážky ve využívání on-line služeb poskytujících obsah odstraňuje.
[3] Čl. 2 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu, dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=celex%3A32006L0123
[4] Sdělení komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, Nová politika pro spotřebitele, dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:52018DC0183
