Jelikož jsou vznikající technologie hnací silou nových obchodních modelů a modelů poskytování služeb, musí stát rychle vytvářet, měnit a vymáhat regulatorní předpisy. Nejdůležitější je přitom způsob, jak zajistit ochranu občanů a férové tržní prostředí a zároveň podpořit inovace a podnikatelské subjekty.
RADIKÁLNÍ technologický pokrok přináší do současného regulatorního prostředí velké změny a vytváří tak významné výzvy pro regulatorní orgány, které usilují o vytvoření rovnováhy mezi podporou inovací, ochranou spotřebitelů a řešením možných nezamýšlených následků porušení předpisů.
Vznikající technologie, jako je umělá inteligence (AI), strojové učení, analytika velkých objemů dat, technologie distribuované účetní knihy a Internet věcí (IoT), vytvářejí pro spotřebitele nové formy interakce — a narušují tradiční obchodní modely. Je to éra, v níž stroje učí stroje učit se, autonomní vozidla komunikují jeden s druhým a s dopravní infrastrukturou a inteligentní přístroje uspokojují potřeby spotřebitele a předvídají je. Ruku v ruce s těmito změnami musí lídři v oblasti regulace čelit klíčovému problému: Jak nejlépe ochránit občany, zajistit férové tržní prostředí a vymáhat regulatorní předpisy a zároveň podporovat vývoj těchto nových technologií a firem?
Představa, že regulatorní předpisy mohou být vytvářeny pomalu a po zralé úvaze a poté zůstat dlouhodobě beze změny, se v dnešním prostředí ukázala jako mylná. Jelikož vznikají nové obchodní modely a služby, jako např. služby sdílené jízdy nebo prvotní nabídka digitální měny, musí se orgány státní správy vypořádat s vytvářením či úpravou regulatorních předpisů, vymáhat je a poskytovat o nich informace veřejnosti v dříve nepředstavitelné rychlosti. A přitom musí využívat rámce zděděné z dřívějška a usilovat o podporu inovací. Jak lze zjistit z historie počátků regulace automobilové dopravy, přísná omezení pro motorová vozidla — právní předpisy navržené za účelem ochrany chodců, povozů poháněných koňmi, nebo dokonce dobytkem — opozdily pokrok ve vývoji automobilové dopravy o několik dekád.
Dnes se regulatorní orgány potýkají s podobnými problémy. Musí sladit svou povinnost chránit občany s vývojem inovací v nových technologiích a podnikatelských uskupeních a odolat nutkání regulovat příliš. Tato studie je první v řadě esejů, které se týkají budoucí regulace. Příští studie bude zkoumat, jak mohou regulatorní orgány využívat technologie a nástroje, jako je strojové učení, textová analytika a designové myšlení, k dosažení významné změny ve způsobu jejich fungování, generování výsledků, snižování nákladů, dosahování většího souladu s předpisy a osvojování těchto nástrojů.
Tato esej začíná zkoumáním unikátních výzev v oblasti regulace, které technologie digitálního věku a obchodní modely přinášejí. Druhá část popisuje čtyři klíčové otázky, které musí řešit tvůrci předpisů a regulatorní orgány, pokud jde o regulaci digitálního hospodářství. A konečně třetí část stanoví soubor pěti principů řízení budoucí regulace:
Vědci identifikovali řadu výzev, které vznikající technologie staví do cesty tradičním regulatorním modelům – od problémů s koordinací regulatorních sil až k obrovskému objemu zastaralých pravidel. Shrnuli jsme čtyři z nejdůležitějších výzev do dvou skupin: obchodní a technologické.
„Jsou regulatorní orgány schopny držet krok s finančními technologiemi?” „Regulátoři bezpilotních letounů se snaží udržet tempo s rychle se vyvíjející technologií.” „Regulatorní boj o udržení náskoku před samořízenými automobily.” „Dilema digitálního zdraví: Regulátoři se snaží držet krok s technologickými inovacemi v oblasti zdravotní péče.” Podobné titulky zachycují hlavní výzvu pro současné regulátory.
Existující regulatorní struktury jsou často pomalé, pokud jde o adaptaci na měnící se společenské a ekonomické okolnosti, a regulatorní orgány nerady přijímají riziko. Z toho důvodu přináší rychlá adaptace na vznikající technologie významné překážky, kterým následně čelí i sama technologická odvětví, kde se změny vyskytují v rychlém tempu.
„Pokud objem a rychlost digitální transformace zůstanou i nadále takové, jaké jsou, stávající regulatorní přístup nebude fungovat,“ tvrdí Bakul Patel, ředitel asociačního centra agentury Food and Drug Administration (FDA) v oblasti digitálního zdraví. Propast mezi technologickým pokrokem a mechanismy usilujícími o jejich regulaci – často nazývaná „problém tempa” – se jen zvětšuje. „Neexistuje spojení mezi rychlostí, iterativním vývojem a všudypřítomnou spojitou povahou technologií digitálního zdraví a existujícími regulatorními strukturami a procesy,“ uvádí Bakul Patel. „Stávající regulatorní přístup není nastaven tak, aby odpovídajícím způsobem podporoval rychlé tempo vývoje.”
Problém tempa je stále naléhavější, jelikož se moderní inovace poměřují rychlostí. Objem a rychlost digitálních produktů, služeb a průmyslových odvětví se zvyšuje. Cyklus platnosti předpisů často trvá přibližně od pěti do 20 let, zatímco unicornový startup se může rozvinout ve společnost s globálním přesahem v průběhu několika měsíců. Např. Airbnb začalo v roce 2009 s 21 000 nováčky a v roce 2016 se ocitlo na 80 milionech. V mezidobí se města a státy stále snaží zjistit, jakým způsobem a zda vůbec mohou regulovat krátkodobé nájemní trhy. Služby sdílené jízdy zažily obdobný nárůst, kterému se regulační předpisy v dané oblasti snaží přizpůsobit.
Přísnější regulace pro nová průmyslová odvětví s vysokou viditelností přináší nové politické tlaky a tlaky na majitele. Jedna věc je, zda regulace zpomalí vznik nových firem nebo odvětví, a jiná věc je, zda utlumí jejich růst.
Od finančních organizací – nebo „fintech“ společností – se očekává, že do konce roku 2020 získají na investicích více než 46 miliard USD. To však bude zčásti záviset na regulaci. Podle průzkumu 53 procent asijských finančních investorů uvádí zpřísňující se regulatorní opatření jako jednu z největších výzev, která následuje hned po řízení rizik, a 89 procent se domnívá, že tato opatření se budou nadále zpřísňovat.
Regulatorní výzvy v daném odvětví vyplývají z mozaiky stávajících regulací. Řada národních regulatorních systémů je složitá a fragmentovaná, s nejrůznějšími odpovědnými orgány, které vykonávají překrývající se pravomoci. Obchodní tření vyplývající z nadbytečných požadavků a skládanek regulací se nachází v samotném srdci dnešní obchodní agendy. Přeshraniční spolupráce s regulatorními orgány je další výzvou. Již od konce 80. let 20. století vznikají společnosti a sdružení jako nezávislé orgány vytvářející standardy, které uspokojují jedinečné potřeby vznikajících technologických sektorů.
Historie automobilové regulace může sloužit jako poučení o možných nebezpečích přílišné regulace nových technologií a průmyslových odvětví. Při pokusech o rozvoj automobilismu na konci 19. století byli britští inovátoři striktně omezeni zákony Parlamentu zabývajícími se riziky, které představovaly parní stroje. Zejména zákon o lokomotivách z roku 1861 vyžadoval, aby „lokomotivy“ – definované jako mechanicky poháněné stroje – byly obsluhovány alespoň dvěma osobami a nepřekročily rychlost 10 mil za hodinu na dálnicích a nebo dvě míle za hodinu při projíždění městem.
V roce 1865 Parlament výrazně zpřísnil pravidla novelou zákona, známou jako „Red Flag Act.“ Tento zákon požadoval, aby samopoháněcí stroje byly obsluhovány posádkou nejméně tří osob, s jednou osobou pohybující se ve vzdálenosti nejméně 60 yardů před strojem, která ponese červený praporek, aby upozornila chodce a ostatní vozidla (včetně povozů tažených koňmi) na blížící se lokomotivu. Kromě toho tento zákon snížil rychlostní limit samopoháněcích strojů na 4 míle za hodinu na dálnicích při zachování rychlostního limitu dvě míle za hodinu ve městech a obcích. Zákon byl v roce 1896 zrušen, ale v té době již jeho ustanovení účinně zadusila rozvoj silniční dopravy na Britských ostrovech.
V USA přijalo na konci 19. století několik států obdobné „výstražné“ zákony s cílem stanovit bezpečnostní opatření pro první automobily. Přijetí jednoho z nejméně chvályhodných legislativních opatření zvažovala v roce 1896 Pensylvánie. Tento zákon by požadoval, aby všichni motoristé při setkání s dobytkem nebo hospodářskými zvířaty okamžitě zastavili, „automobil rozmontovali, jak nejrychleji je to možné,“ a „ukryli jeho různé součásti z dohledu za nejbližší keřovité porosty, dokud není jezdec nebo hospodářské zvíře dostatečně uklidněno“. Guvernér státu jej vetoval. Smysl této lekce z historie je takový, že nebyla potřeba žádná regulace. Přijaté regulační opatření vyjadřuje pochopení spíše pro včerejší technologie, nikoli pro novinky, které v tehdejší době vznikaly. Tyto příklady ilustrují problém „příliš rychlé“ regulace. Regulátoři se mu pokoušejí vyhnout a zároveň se snaží vyhnout i problému „příliš pomalé“ regulace. Dobrým příkladem příliš pomalé regulace je pokračující vystavování spotřebitelů radioaktivnímu záření, a to i poté, co byla správně pochopena jeho rizika. Hermann Joseph Muller jako první rozpoznal genetické účinky a zvýšené riziko rakoviny při vystavení se radiaci již v roce 1927. Ovšem výrobky jako hračka Radiumscope se prodávaly až do 40. let 20. století a rentgenové přístroje k měření velikosti nohou se používaly až do let 70.
Řada informačně-hospodářských aktivit se rozvinula za krajního přehlížení organizační struktury výkonné složky, skládáním na sebe a napříč existujícími liniemi pravomoci.
—Julie E. Cohen, profesor práv a technologie, právnická fakulta v Georgetownu
Zlomové formy technologických změn často překračují tradiční hranice daného odvětví. Jelikož se produkty a služby vyvíjejí, mohou se posunout od jedné regulatorní kategorie k druhé. Například pokud společnost poskytující služby sdílené jízdy začíná dovážet potraviny, může spadat pod jurisdikci zdravotních regulátorů. Pokud se rozšíří na služby přepravy helikoptérou, bude spadat do kompetence regulátorů v oblasti letectví. Pokud používá pro cestující autonomní vozidla, může být podrobena jurisdikci regulátorů v oblasti telekomunikací.
Společnosti poskytující sdílené služby musí čelit často náročnému regulatornímu prostředí. Zároveň se vyvinuly velmi rychle a vytvořily enormní tlak na tradiční regulatorní systémy. Zachování konzistence v pravidlech a předpisech je obtížné zejména v oblasti sdílené ekonomiky, která často maže hranice mezi prodejci, zprostředkovateli a zákazníky.
Rozvíjející se propojená povaha zlomových obchodních modelů může rovněž ztížit určení odpovědnosti za poškození spotřebitele. Pokud například dojde k havárii autonomního vozidla, kdo je odpovědný — výrobce softwaru, majitel automobilu, nebo nájemce vozu?
Švédská automobilka Volvo Cars předpokládá, že se odpovědnost přenese z řidiče na výrobce. „Výrobci automobilů by měli nést odpovědnost za jakýkoliv systém v automobilu,“ uvedl Anders Karrberg, vicepresident pro státní záležitosti ve společnosti Volvo Car Corp., pro Podvýbor pro digitální prodej a ochranu spotřebitelů Výboru pro energii a obchod Sněmovny reprezentantů USA. „Proto jsme učinili prohlášení, že pokud existuje porucha [řídícího] systému při autonomním řízení, převezmeme odpovědnost za výrobek.” Podobné je to s produkty 3D tiskáren. Jak by měly být aplikovány právní předpisy týkající se odpovědnosti za výrobky? Kdo bude odpovědný, když bude nábytek ze 3D tiskárny vadný? Bude to obchod, který díl vytiskl, dodavatel designu, nebo výrobce tiskárny? V případě virtuálních měn představuje mimořádně obtížnou výzvu pro regulátory anonymní, decentralizovaná povaha transakcí. V červnu 2016 bylo z Decentralizované autonomní organizace (projektu používajícího platformu založenou na Ethereum blockchain) odčerpáno 55 milionů USD, když útočník využil chyby v kódu. Do dnešního dne nebyl viník identifikován a otázky o odpovědnosti zůstaly. V tomto případě, jakož i v jiných případech, mohou vlastnosti, díky nimž jsou pro nás technologie atraktivní, umožnit podvodníkům a hackerům využít výhod obecně nízké vyspělosti daného odvětví.
Máme právní regulatorní rámec, který je založen na poštovní korespondenci, psaných dokumentech a slovech, proti kterému stojí nové uspořádání světa, jež je digitální, kontinuální, dostupné dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu a založené na bitech a bytech. Tyto dva světy musíme nějak sladit.
—Aaron Klein, ředitel pro oblast strategie, Centrum regulace a trhů, Brookings Institution
Spotřebitelé stále častěji využívají chytré telefony, propojená zařízení a sensory, které v jejich životech zanechávají významnou digitální stopu, což je trend, který se bude jen stupňovat.
Z pohledu regulace vyvstává jedna důležitá otázka: kdo veškerá tato data vlastní – uživatel, nebo poskytovatel služby, který je ukládá? Pokud tyto informace vlastní poskytovatel služby, jaké povinnosti související s ochranou a ukládáním těchto dat mu z toho plynou? A do jaké míry mohou být data sdílena se třetími stranami? Může výrobce automobilů účtovat vyšší cenu těm majitelům vozidel, kteří neudělí prodejci právo sdílet jejich data, oproti těm, kteří budou ochotni svá data sdílet?
Jelikož neexistuje jednotná globální dohoda o ochraně osobních údajů, regulátoři se k těmto otázkám staví různě. Téměř 30 procent států nemá žádné zákony upravující ochranu dat. A ve státech, kde nějaká právní ochrana dat existuje, si zákony často odporují. Evropské obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) například respektuje zásadu soukromí, vyžaduje přísnou kontrolu pro přeshraniční předávání údajů a dává občanům právo „být zapomenut“ (právo na výmaz osobních údajů). V jednom dotazníku se 82 procent Evropanů vyjádřilo, že hodlají využít své právo vidět, omezit či vymazat svá data. Přístup uplatňovaný ve Spojených státech se naopak zaměřuje na specifická pravidla pro jednotlivé sektory (jako např. zdravotní péče, finanční služby a maloobchod) a zákony států federace. Jeden z nově vznikajících sektorů, na který má regulace dat významný dopad, je digitální zdraví. V rozvoji technologií v oblasti digitálního zdraví hraje klíčovou roli software jako zdravotnický prostředek (SaMD), který umí diagnostikovat zdravotní stav, navrhnout léčbu a informovat zdravotnický personál. Software jako zdravotnický prostředek umožňuje aktivní zapojení pacientů do péče o své vlastní zdraví.
Regulatorní orgány většinou uplatňovaly ve vztahu k SaMD podobný přístup jako k tradičním zdravotnickým prostředkům, jako jsou např. srdeční stenty. Jak ale poznamenal americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), tento přístup není „vhodný pro softwarové medicínské technologie, jejichž vývoj a design je mnohem rychlejší a iterativnější, ani pro samotný způsob validace těchto zařízení“.
Poté, co se stent objeví na trhu, jeho výrobce do něj už nijak nezasahuje. Avšak vývojáři softwaru mohou na svých produktech daných do oběhu provádět průběžné změny, a to i na dálku. Tyto změny mohou souviset s bezpečností, aktualizací některých funkcí nebo vylepšeními provedenými na základě dat nashromážděných od uživatelů. Stávající regulatorní praxe však zdůrazňuje, že produkt musí být pečlivě prověřen a testován před jeho uvedením na trh.
Mezi klíčové výzvy v oblasti digitálních technologií náleží i kyberbezpečnost. „Škodlivé aktivity na poli kybernetiky jsou dnes velmi rozšířené“, říká Andrus Ansip, místopředseda Evropské komise. „Jsou mnohem agresivnější, sofistikovanější, kreativnější a mají mezinárodní dopad. “Otázka kyberbezpečnosti je kritická zejména v oblastech jako finanční technologie, digitální zdraví, digitální infrastruktura a inteligentní dopravní systémy. V roce 2017 čelilo odvětví finančních služeb celkem 130 milionům útoků, přičemž četnost kyberútoků v oblasti platebních systémů od roku 2015 vzrostla o 452 procent.
Na poli digitálního zdraví zdravotnické prostředky typu SaMD shromažďují a analyzují data získaná z různých lékařských snímků, dále data o fyziologických funkcích, laboratorních výsledcích a jiná data, čímž nutně vyvstávají obavy o ochranu dat pacienta. Autonomní vozidla by rovněž mohla být cílem kyberútoků. Jaká opatření mohou vývojáři autonomních vozidel podniknout, aby zajistili, že se hackerům nepodaří tato vozidla úmyslně nabourat nebo zmanipulovat signály tak, aby vznikly dopravní zácpy?
V dubnu 2017 provedla společnost Morning Consult průzkum veřejného mínění, podle kterého si 71 procent respondentů myslí, že by USA měly mít federální regulatorní předpisy týkající se umělé inteligence, a 67 procent volalo po mezinárodní regulaci v oblasti umělé inteligence. Umělá inteligence ve svých nesčetných podobách však pro tradiční regulatorní přístup představuje jednu z nejtěžších výzev.
Problém „černé skříňky“. Dnes algoritmy provádějí celou řadu strategických rozhodnutí, od schvalování půjček až po zhodnocení rizika infarktu. S ohledem na to, jak důležité jsou algoritmy pro spotřebitele a pro společnosti, je důležité je pochopit a porozumět jejich rozhodnutím. Algoritmy jsou však často v rukou organizací, které je vytvořily, a jsou tak složité, že dokonce ani jejich tvůrci nejsou schopni vysvětlit, jak vlastně fungují. Toto je jakási „černá skříňka“ umělé inteligence – nelze zjistit, co je uvnitř algoritmu.
V reakci na tento problém někteří odborníci z oboru navrhovali, aby algoritmy byly zpřístupněny pro veřejnost, která by tak měla možnost je blíže prostudovat. Mnohé z nich však nejsou veřejně přístupné kvůli dohodám o zachování mlčenlivosti uzavřeným se společnostmi, které je vyvinuly. To se však, přinejmenším v Evropské unii, pravděpodobně změní. V květnu roku 2018 vstoupilo v platnost nařízení GDPR, jež vyžaduje, aby společnosti byly schopny vysvětlit, jak pracují algoritmy využívající údaje zákazníků a jak probíhá rozhodování.
Podjatost algoritmů. Algoritmy se běžně využívají pro důležitá rozhodnutí v oblasti financí, úvěrů, při náboru či právních rozhodnutích, což by teoreticky mělo vést k nezávislým a spravedlivým rozhodnutím. Bylo však prokázáno, že některé algoritmy jsou inherentně předpojaté. A přestože regulace v některých zemích explicitně zakazuje diskriminaci v určitých oblastech, vždy se najdou šedé zóny a algoritmy stojící za důležitými rozhodnutími jsou často neprůhledné a nejasné.
„Lidé prostě buď získají, nebo nezískají danou službu, kterou potřebují, na základě skóre, kterému nerozumějí, a často ani nevědí, že existuje,“ říká Cathy O’Neil, autorka knihy Weapons of Math Destruction. „Už zde tak máme něco velmi nebezpečného.“
Často citovaným příkladem podjatosti algoritmu je případ, který ve své studii uvedla Latanya Sweeny z Harvardovy univerzity. Došla k závěru, že při vyhledávání jmen, jež jsou vnímána jako typická afro-americká jména, je až dvaceti pěti procentní pravděpodobnost, že budou zobrazena vedle sdělení souvisejících se zatykačem na určité osoby. Sweeny své důkazy získala sběrem více než 2 000 rasově příznačných jmen. Například křestní jména jako Terrell, Tyrone a Ebony naznačují, že daná osoba je černošského původu, zatímco Amy, Jake a Ema jsou bělošského původu.
Když se tvůrci zákonných předpisů a regulátoři potýkají s výzvami, jež představují digitální technologie, musí se zaměřit zejména na čtyři zásadní otázky (viz obr. 1):
Obrázek č. 1: Čtyři zásadní otázky
Zdroj: Analýza centra společnosti Deloitte pro agendu státní správy
První krok, jenž by měl regulaci předcházet, by měl zahrnovat podrobnou revizi a pochopení příslušných stávajících regulatorních předpisů a identifikaci těch, které mohou bránit inovacím, jsou zastaralé nebo duplicitní. Stávajícím stavem rozumíme celkový ekosystém regulace, která by mohla být relevantní: od regulace vertikálních služeb nebo sektorů, např. co se týče motorových vozidel, až po konvergentní regulaci zahrnující více sektorů a laterální regulaci, jako je poskytování pracovních povolení a různých obchodních licencí.
Často se stává, že revize není provedena po dobu mnoha let. Analýza společnosti Deloitte zaměřená na Zákoník federálních regulací USA z roku 2017 (US Code of Federal Regulations) zjistila, že 68 procent federálních regulací nebylo nikdy aktualizováno (viz. obr. 2).
Retrospektivní revize nutí regulátory zhodnotit, zda by daný problém šlo vyřešit pomocí alternativních řešení či úpravou stávajících předpisů tak, aby odpovídaly dnešním pravidlům. Například v Dánsku vytvořili samostatný útvar, jenž má za úkol vyhledávat legislativu a regulatorní předpisy, které jsou v důsledku disruptivních obchodních modelů zastaralé. Dánské ministerstvo životního prostředí a potravin je jedním z těch, kdo zaujal průbojnější postoj ke snaze modernizovat regulatorní předpisy. V rámci tohoto úsilí se snaží zredukovat množství regulatorních předpisů ve svém portfoliu o jednu třetinu, plánuje osekat počet právních předpisů ve svém oboru z 90 na 43 a aktualizovat veškeré stávající právní předpisy tak, aby byly v souladu s digitální dobou.
Obrázek č. 2: Počet revizí předpisů týkajících se dané oblasti
Zdroj: Analýza centra společnosti Deloitte pro agendu státní správy
Jak se mohou regulátoři vyhnout problému s příliš rychlou či příliš pomalou regulací? Následující část této eseje shrnuje principy (zejména první a druhý princip – princip adaptivní regulace a princip regulatorních sandboxů), jež by měly pomoci odpovědět na otázku, kdy je vhodná doba, a to tak, že přivede regulátory blíže k technologickým inovacím a zároveň je posune k pružnějšímu regulatornímu modelu.
Tvůrci předpisů mají pro regulaci celou řadu důvodů, ale obecně se snaží chránit občany, podporovat konkurenceschopnost a/nebo internalizovat externí faktory. Určení, který z těchto důvodů je v dané situaci nejdůležitější, bude mít vliv na to, jak nalézt odpověď na otázku, který regulatorní model je nejvhodnější. Mezi silnou preventivní regulací na jednom konci spektra a slabou nebo žádnou regulací na druhém konci existuje celá řada přístupů (viz obr. 1).
A skutečně, v oblastech, jež sahají od kryptoměn až po autonomní vozidla, vidíme regulatorní modely pokrývající celé toto spektrum. Vezměme v úvahu například regulatorní předpisy týkající se bezpilotních letadel nebo dronů. Při tvorbě regulatorních systémů vlády stále častěji volí jeden ze dvou vzorů: povolení bezpilotních systémů (větší benevolentnost vůči používání bezpilotních systémů) nebo omezení (používání povoleno pouze do určité míry za pevně stanovených podmínek).
Při hledání odpovědi na otázku, který přístup je správný, je důležité zvážit aspekt, jež odborník na regulaci Adam Thierer nazývá „globální inovační arbitráž.“ Jak vysvětluje, „s tím, jak investoři a podnikatelé hledají vstřícnější daňové a regulatorní prostředí, se dnes kapitál pohybuje kolem světa jako rtuť. To samé stále více platí i o inovacích. Inovátoři se mohou, a také se stále častěji budou, přesouvat do zemí a na kontinenty, které poskytnou právní a regulatorní prostředí vstřícnější pro podnikatelské aktivity. Tento scénář jsme viděli již u genetického testování, bezpilotních vzdušných systémů, autonomních vozidel a sdílené ekonomiky.
Vzhledem k rychlosti, s jakou se rozvíjejí nově vznikající technologie a proměňují obchodní modely, je téměř jisté, že regulatorní předpisy uplatňované dnes se budou muset v rozmezí několika příštích let revidovat, aby zůstaly i nadále relevantní. Je celá řada způsobů, jak tyto automatické revize institucionalizovat, od časového omezení platnosti regulatorních předpisů s pravidelnou revizí až po procesy, jako je např. Evropský program pro účelnost a účinnost právních předpisů (REFIT), který provádí retrospektivní evaluaci s cílem identifikovat zákony, jež jsou zastaralé či vyžadují revizi.
Následujících pět principů může pomoci jak při hledání odpovědi na otázku, kdy regulovat, tak při stanovení základů pro přehodnocení regulace v době rychlých technologických změn (viz obr. 3).
1. Adaptivní regulace
Odklon od „regulovat a zapomenout“ a příklon k citlivému a iterativnímu přístupu.
Rychlé změny, neustále se měnící obchodní modely a experimentování jsou typickými znaky firem založených na technologiích, ale v oblasti regulace jsou jen velmi zřídka normou.
Obrázek č. 3: Principy pro budoucnost regulace
Zdroj: Analýza centra společnosti Deloitte pro agendu státní správy
Regulátoři tradičně vytvářejí nová pravidla a regulace v reakci na vývoj trhu nebo na novou legislativu. Poté stráví měsíce či roky návrhem pravidel, která posléze předloží veřejnosti k vyjádření připomínek. Nakonec tyto komentáře prostudují (a můžou jich být desítky, stovky či tisíce) a upraví daný návrh zákona tak, aby tyto komentáře zohlednil. Problém tohoto postupu je hned dvojí: zaprvé, regulátoři často opravdu nevědí, jak na nové regulatorní předpisy budou reagovat společnosti a uživatelé, a zadruhé, jakmile jsou pravidla uvedena v platnost, jsou jen velmi zřídka předmětem dalšího posouzení.
Adaptivní přístupy k regulaci se na druhou stranu více spoléhají na „pokus-omyl“ a spolupráci při navrhování regulací a norem, rovněž rychleji získávají zpětnou vazbu, kterou mohou v návrhu zohlednit. Rychlejší zpětná vazba umožňuje regulátorům vyhodnocovat postupy na základě stanovených norem a takto získané výstupy pak mohou použít jako vstupy při revizi regulatorních předpisů. Regulatorní orgány mají celou řadu nástrojů, jak takovou zpětnou vazbu získat: vytvořit centra pro vyhodnocování pravidel, regulatorní sandboxy (bližší popis v následující části), zapojit veřejnost do tvorby pravidel (tzv. crowdsourcing) a umožnit průmyslu, aby byl v procesu řízení zastoupen prostřednictvím samoregulačních orgánů a tvůrců norem z řad soukromého sektoru.
Federální předpisy Národní správy bezpečnosti silnic (NHTSA) pro autonomní vozidla z roku 2016 jeden takový příklad nabízejí. Národní správa bezpečnosti silnic (NHTSA) při navrhování pravidel v oblasti autonomních vozidel zareagovala na nová data a technologie a uplatnila iterativní přístup, aby mohla svá výchozí pravidla z roku 2017 významně revidovat.
Mechanismy tzv. měkkých (právně nevymahatelných) předpisů — nástroje nebo opatření, která vytvářejí významná očekávání, jež nejsou přímo vymahatelná — nabízejí další možnost, jak se posunout směrem k adaptivnější regulaci. Na rozdíl od požadavků tzv. tvrdých (právně vymahatelných) předpisů, jako jsou smlouvy a zákony, mohou měkké předpisy obsahovat odborná poučení, motivaci k seberegulaci v daném odvětví, přehled o nejlepší praxi v oboru, kodex podnikání a certifikaci či akreditaci třetích stran.
Na poli nově vznikajících technologií mají nástroje tzv. měkkých předpisů oproti formální regulaci několik výhod, přestože nejsou právně závazné. Umožňují regulátorům rychle se přizpůsobit změnám technologií a obchodních modelů a průběžně reagovat na objevující se otázky, aniž by bránily inovacím. Díky aktivnímu zapojení všech dotčených stran navíc pomáhají regulátorům pochopit nuance daných technologií a jejich možné dopady.
Jedním ze způsobů, jak mohou regulátoři uplatnit tzv. měkké předpisy, je definovat rozsah otázek, které mají být řešeny, a požádat zástupce průmyslu, aby v reakci na tyto otázky vytvořili své vlastní normy a kodexy podnikání. Elizabeth Denham, komisařka pro informace ve Velké Británii, se vyjádřila, že regulátoři by měli stanovit obecné zásady, aby měli zástupci průmyslu možnost vyvinout normy, které by byly v souladu s těmito zásadami. Regulátoři pak mohou tyto normy vyvinuté v rámci soukromého sektoru certifikovat.
Finští úředníci si uvědomili, že pokud chtějí podpořit svou vizi mobility jako služby, jež považuje dopravu za integrovaný systém různých služeb, je třeba provést reformu regulatorních předpisů v oblasti dopravy. „Musíme vnímat dopravní systém jako jeden celek, bez hranic, jenž umí sdílet data o platbách, jízdenkách a místě,“ uvádí Anne Berner, finská ministryně dopravy a komunikací.
Země se tak rozhodla, že nebude revidovat a upravovat jednotlivé zákony týkající se taxi služeb, veřejné dopravy, silnic nebo přepravy zboží. Místo toho se zákonodárci rozhodli vytvořit nový, integrovaný přepravní kodex. „Rozhodli jsme se odstranit staré zákony a vytvořit nový přepravní kodex, kde v jednom legislativním dokumentu budou zahrnuty všechny typy přepravy. Z pohledu technologií bude tento kodex neutrální a vytvoří rovnocenné podmínky pro všechny druhy dopravy,“ říká Anne Berner. Cílem je deregulovat stávající dopravní systém a zároveň vytvořit základy pro vytvoření mobility jako služby.
Vytváření prototypů a testování nových přístupů pomocí sandboxů a akcelerátorů
Regulatorní orgány mají možnost zrychlit proces vytvořením akcelerátorů a „sandboxů,“ ve kterých se spojí se soukromými společnostmi a podnikateli a společně budou experimentovat s novými technologiemi v prostředí podporujícím inovace. „Role regulátora už není jen regulatorní, regulátor je spíše jakýmsi partnerem, který pomáhá předkládat nové a bezpečné technologie lidem, kteří těmto novým technologiím věří,“ říká pan Patel z Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv. Akcelerátory jsou navrženy tak, aby urychlily proces inovace. Často zahrnují partnerství se soukromými společnostmi, akademickými institucemi a jinými organizacemi, které poskytují odborné znalosti v určitých oblastech. Sandboxy představují kontrolované prostředí, které umožňuje inovátorům testovat produkty, služby nebo nové obchodní modely, aniž by se museli plně respektovat standardní regulatorní předpisy (viz obr. 4).
Kanadský orgán pro správu cenných papírů (CSA) například zavedl regulatorní sandbox, který na určitou časově omezenou dobu zjemňuje požadavky pro start-upy. „Cílem této iniciativy je umožnit těmto firmám používat inovativní produkty, služby a aplikace napříč celou Kanadou a zároveň zajistit vhodnou ochranu investorů,“ říká Louis Morisset, předseda CSA a prezident a výkonný ředitel Úřadu pro finanční trhy. Společnost Impak Finance se například stala první společností, jež byla schopna legálně získat 1 milion dolarů pomocí tzv. crowdsale systému založeného na prodeji kryptoměny napříč Severní a Jižní Amerikou. Co by součást sandboxu CSA byla tato společnost vyjmuta z povinnosti registrovat se jako obchodník s cennými papíry a poskytovat prospekt cenného papíru. Společnost Impak bude moci zůstat v sandboxu po dobu dvou let.
Obrázek č. 4: Mapa regulatorních sandboxů
Zdroj: Analýza centra společnosti Deloitte pro agendu státní správy
Spojené státy zatím připravují pilotní projekt sandboxu pro bezpilotní letadla (UAS). Federální oddělení letové správy vybralo pro testování bezpilotních letounů 10 projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru. „Pilotní programy budou testovat bezpečnost provozu dronů v různých podmínkách, které jsou v současné době zakázány,“ říká ministr dopravy Elaine Chao. Tyto zahrnují provoz nad hlavami lidí, za hranicí dohledu či v noci. „Místo diktování podmínek z Washingtonu zvolil tento program jiný přístup,“ říká Chao. „Umožňuje zainteresovaným skupinám testovat drony způsobem, který jim vyhovuje.“
Cílem přístupů typu sandbox je pomoci regulátorům lépe porozumět novým technologiím a spolupracovat s průmyslovými hráči na vývoji vhodných pravidel a regulací pro vznikající produkty, služby a obchodní modely.
Sandboxy mají také své kritiky, kteří mají obavy, že se regulátoři mohou příliš sblížit se start-upy a budou se jim snažit pomoci znovu postavit na nohy v případě, že by na trhu „klopýtly“. S ohledem na taková tvrzení navrhuje Aaron Klein z Brookings Institution, že by bylo vhodnější používat metaforu skleníku: „Skleník je místo, kam se dávají malé rostlinky, aby měly dostatek slunce a světla, a je jim tak dovoleno vyrůst v prostředí, které se liší od vnějšího okolí. Dle definice jde o prostředí protektivní a vstřícné a časem umožňuje rostlinám růst a vzkvétat. Některé ze společností ve vašem skleníku mohou skomírat, stejně jako některé rostliny ve vaší zahradě, jiné budou růst a vzkvétat, ale jedná se o systém, který je transparentní a poskytuje určitou míru ochrany.“
Velká Británie byla průkopníkem využití akcelerátorů a sandboxů v rámci regulatorního procesu. V červnu 2016 finanční regulační orgán ve Velké Británii (FCA) zavedl v rámci širšího inovačního projektu první fintech regulační sandbox. Tento sandbox umožňuje společnostem testovat inovativní produkty a služby v bezpečném a živém prostředí s využitím vhodných spotřebitelských bezpečnostních opatření, přičemž (je-li to relevantní) se na něj vztahuje v určitých regulatorních prostředích výjimka. Po prvním roce provozu celkem 90 % společností, které dokončily testování v rámci první skupiny, pokračovalo v širší tržní implementaci a více než 40 % obdrželo investice během nebo po svém sandbox testování.
Regulátor FCA vydal zprávu shrnující poznatky získané během prvního roku, a to především:
Důraz na výsledky a výkonnost spíše než na formu
Regulace byly tradičně spíše preskriptivní a soustředily se na vstupní veličiny. Pokud se zaměření regulací přesune od vstupů k výsledkům, změní se i způsob, jímž vláda zasahuje v případě tržních změn. Tento posun může zvýšit efektivitu fungování regulatorních orgánů a zvětšit svobodu inovátorů.
Regulace založené na výsledcích spíše specifikují požadované výsledky nebo cíle, než aby definovaly způsob, jímž mají být dosaženy. Tento model regulací nabízí společnostem a fyzickým osobám větší svobodu při volbě způsobu, jak zajistit soulad s právními předpisy.
Prioritizace výkonu a výsledků umožňuje vládám vypracovat regulace (či jiné, jemnější mechanismy, jako např. směrnice) zaměřené na pozitivní dopady, které regulátoři chtějí podpořit (či negativní dopady, kterým chtějí zabránit). Zvažte tři různé způsoby, jak lze strukturovat regulaci bezpilotních vzdušných systémů:
Skutečný potenciál nových technologií lze často využít pouze v případě, že se tyto technologie užívají současně, jako např. aplikace blockchainu k zabezpečení dat generovaných autonomními zařízeními, nebo kombinace strojového učení a zpracování přirozeného jazyka k předepsání léků prostřednictvím chatboxu. Aby k takovému propojení došlo, inovátoři potřebují prostor k inovacím. Regulace založená na výsledcích může poskytnout prostor potřebný pro experimenty.
Austrálie vypracovala směrnice založené na výsledcích, které regulují oblast autonomních vozidel. Státní výbor pro dopravu (NTC) ve své zprávě k těmto směrnicím uvádí: „Preferujeme směrnice před zákony, protože poskytují více flexibility pro rychlou úpravu a aktualizaci, pokud je to potřeba.“ Zpráva dále uvádí, že regulace pro automatická vozidla by měla být „přiměřená, založená na výkonu a podrobována pravidelnému přezkumu.“
Paul Retter, ředitel NTC, se domnívá, že před vypuštěním autonomních vozidel na silnice je potřeba vyřešit několik problémů. „Naším cílem je zajistit dostatečnou flexibilitu regulačního systému, aby dokázal pojmout nově vznikající technologie uváděné na trh a zároveň aby za všech okolností upřednostňoval bezpečnost veřejnosti,“ řekl Retter. Zainteresované strany v odvětví rovněž hodnotí standardy založené na výkonnosti. Australská automobilová asociace navrhuje, aby standardy pro automatizovaná vozidla vycházely z výkonu a byly z technologického hlediska agnostické a aby strany a procesy odpovědné za potvrzení modifikací vozidel byly jasně identifikované a jednoznačné.
Odklon od univerzálního modelu regulace a příklon k segmentovanému přístupu vycházejícímu z dat
Rychlost implementace je pro firmy klíčová – zejména pak pro startupy, jejichž obchodní modely závisejí na nově vznikajících technologiích. Rychlost implementace může taktéž zefektivnit digitální služby a produkty, jejichž používáním se obvykle shromažďují údaje o uživatelích. Data lze následně analyzovat pomocí pokročilé analytiky a v řadě případů i umělé inteligence s cílem odhalit nové vzorce a trendy, informace, díky nimž lze produkt zpřesnit, lépe zabezpečit, zefektivnit a personalizovat. S ohledem na tento opakující se faktor tedy platí, že čím dříve se bezpečné a efektivní produkty dostanou na trh, tím lépe.
Jedním z možných způsobů, jak zrychlit schvalování obchodních modelů založených na nově vznikajících technologiích, je inspirovat se kontrolními systémy PreCheck v rámci leteckého cestování v řadě zemí. Tyto kontroly využívají data, aby identifikovaly cestující s nízkým rizikem, kteří jsou následně podrobeni méně intenzivním šetřením a kontrolám.
Obdobný přístup lze využít k rychlejšímu schválení nových obchodních modelů. Díky tomu by určité společnosti mohly projít zjednodušeným a předvídatelným schvalovacím procesem, jenž bude podmíněn poskytnutím přístupu ke klíčovým informacím. Stát New Jersey umožňuje komerčním provozovatelům nákladní dopravy zaregistrovat se do systému NJPass, aby jejich vozidla nemusela absolvovat kontrolu hmotnosti na určených stanicích. Aby se vozidla mohla do systému zaregistrovat, musí splňovat rating požadovaný vládní agenturou pro bezpečnost motorových přepravců (Federal Motor Carrier Safety Administration) a rovněž předložit požadované údaje o historii silničních kontrol. „Tento systém se zaměřuje na rizikovější dopravce a umožňuje efektivnější využití našich omezených zdrojů v rámci Policie státu New Jersey,“ objasnil Paul Truban, ředitel resortu dopravy státu New Jersey působící v odboru plánování a služeb přepravy. Přístup využívající data a vycházející z rizik by se však neměl omezovat pouze na „předběžné schvalování“. Lze jej rozvinout do dynamického regulatorního přístupu založeného na skutečných datových tocích mezi společnostmi a regulátory. Řada regulačních orgánů – od Komise pro kontrolu cenných papírů Spojených států po Evropskou komisi – takovéto datové toky v rámci odvětví zavedla.
Výsledná data lze následně analyzovat a porovnat s regulací nebo očekávanými výsledky s cílem určit, zda je společnost v souladu s právními předpisy. Společnosti splňující podmínky právních předpisů by byly označeny za jednající „v souladu“ s regulací. V opačném případě by datové systémy mohly vygenerovat soubor opatření k akci nezbytných ke splnění standardu, nebo pokud by došlo k vážnějšímu porušení, dokonce i napomenutí nebo sankci, jako např. odstranění ze seznamu firem jednajících v souladu s regulací.
Regulátoři mohou rovněž použít otevřená data, aby doplnili vlastní data, nebo pro účely nezávislé kontroly. V případě softwaru pro digitální zdravotní péči by regulátor mohl produkty monitorovat prostřednictvím veřejně dostupných dat uvedených v seznamu programátorských chyb nebo v chybových zprávách, ve zpětné vazbě zákazníků, v rámci softwarových aktualizací, informací v obchodě s aplikacemi, v sociálních médiích či v rámci GitHub. Po integraci datových toků lze tuto část regulatorního procesu zautomatizovat. Prosazování může získat dynamický charakter, přičemž přezkum a monitoring lze začlenit do systému.
Uveďme jako příklad experiment ve městě Boston. Bylo nutné zlepšit obvyklý proces bezpečnosti potravin, jenž spoléhal na náhodný výběr restaurací určených k dalšímu šetření. Městský datový portál obsahuje veřejné informace o bezpečnosti potravin v restauracích, jakož i další aspekty městského života. Aby bylo možné efektivněji identifikovat restaurace, jimž by regulátoři měli věnovat pozornost, město zahájilo spolupráci se společností Yelp a Harvard Business School, aby podpořilo otevřenou soutěž s cílem vypracovat algoritmus, který by dokázal předpovědět porušení zdravotnického kodexu. Zúčastnilo se více než 700 osob, které využily údaje z provedených kontrol restaurací i řady recenzí, které po mnoho let shromažďuje společnost Yelp.
Zatímco účastníci analyzovali recenze a hledali společné výrazy a fráze, ekonomové z Harvardovy univerzity hodnotili jednotlivé příspěvky oproti aktuálním kontrolním protokolům města. Jaký byl výsledek? Vítězný algoritmus by mohl zlepšit schopnost kontrolorů identifikovat porušení o 30-50 %. Forma regulací vycházejících z rizik by mohla snížit vysoké vstupní náklady na regulatorní certifikaci. Daniel Castro z Centra pro datové inovace navrhuje přechod na „cloudový výpočetní model inovací“, v němž je škálovatelnost začleněna do regulatorního modelu. Například pokud produkt nebo služba společnosti cílí pouze na omezený okruh uživatelů, mohou být podrobeny menšímu počtu kontrol, poněvadž potenciální negativní dopad by byl malý. Pouze poté, co by společnost zaznamenala růst a začala prodávat své produkty ve větší míře, byla by podrobena důkladnějšímu vyšetřování.
U určitých produktů digitální zdravotní péče využívá agentura FDA přístupy vycházející z rizik, přičemž potenciální rizika vyvažují prostřednictvím benefitů pro pacienty.
V rámci Akčního plánu pro inovace v oblasti digitální péče o zdraví vytvořila agentura FDA precertifikační pilotní program pro způsobilé vývojáře technologií digitální péče o zdraví demonstrujících kulturu kvality a organizační propracovanosti na základě objektivních kritérií – například vynikající znalost softwarového designu, vývoje a testování. Pilotní program má tendenci se zaměřovat „nejprve na vývojáře softwaru nebo vývojáře technologií digitální péče o zdraví a nikoliv na produkt.“
Cílem této úvahy je umožnit agentuře FDA urychlit implementaci („time-to-market“) zdravotních produktů s nižším rizikem a zaměřit své zdroje na produkty, jež pacienty vystavují větším potenciálním rizikům. Precertifikovaní vývojáři by mohli nabízet zařízení s nižším rizikem bez dodatečného přezkumu ze strany PDA, případně s jednodušším přezkumem před uvedením na trh. Precertifikace je však pouze jednou částí modelu. Agentura FDA hodlá nepřetržitě monitorovat výkonnost těchto společností s využitím skutečných údajů. Systémy hodnocení a odpovídající precertifikační úrovně by mohly fluktuovat nahoru a dolů v návaznosti na výkonnost a efektivitu dat. Pokud skóre klesne pod stanovenou hranici, organizace může ztratit určité benefity, jako např. rychlé recenze méně rizikových produktů nebo způsobilost pro „Pre-Cert“ status, dokud nedojde k vyřešení veškerých problémů prostřednictvím nového hodnocení.
Harmonizace regulací na národní a mezinárodní úrovni zapojením širší skupiny hráčů napříč ekosystémem
Nedávný globální průzkum více než 250 expertů a čelních představitelů finančních institucí odhalil, že „regulatorní divergence“ – tj. nekonzistentní regulace napříč různými státy – stojí finanční instituce 5-10 % jejich ročních výnosů. Mozaika mezinárodních finančních regulací stojí globální ekonomiku každý rok 780 miliard dolarů.
Tím, jak digitální ekonomika expanduje a objevují se nové obchodní modely, technologie, produkty a služby, regulátoři po celém světě mohou těžit z kolaborativních přístupů, jako je např. ko-regulace, samoregulace a mezinárodní koordinace. Prostřednictvím setkání s více zainteresovanými stranami, jejichž výstupem jsou konkrétní pokyny a dobrovolné standardy, mohou být do procesu zapojeni regulátoři a firmy, jakož i další zúčastněné strany.
Tento „ekosystémový přístup“ – tj. vzájemná spolupráce více regulátorů z různých zemí, jakož i spolupráce regulátorů s regulovanými subjekty – může podpořit inovace a zároveň ochránit spotřebitele před potenciálním zneužitím nebo bezpečnostními obavami. U tohoto přístupu hrají klíčovou roli rovněž soukromé asociace vytvářející standardy, jakož i samoregulační organizace, jež usnadňují spolupráci mezi inovátory a regulátory.
V oblasti fintech se již objevily náznaky regulatorní konvergence (viz obr. 5). Například Singapur podepsal 16 dohod se subjekty z patnácti různých zemí. Tyto dohody zahrnují výměnu informací s ostatními národními regulátory a regulovanými společnostmi, odkazy na firmy pokoušející se vstoupit na trh v zemi regulatorního partnera a pokyny pro společnosti týkající se regulací v zemích, na jejichž trh si přejí vstoupit. Tyto dohody by mohly zavést standardní rámec a pokyny napříč různými zeměmi.
Při sjednávání těchto přeshraničních dohod mohou hrát stěžejní roli globální a regionální instituce. Například Asijsko-pacifické hospodářské společenství (APEC) umožňuje přeshraniční toky dat mezi jednotlivými členy, a to prostřednictvím souboru principů a pokynů, jejichž cílem je zavést přeshraniční ochranu údajů a současně se vyhnout překážkám v informačních tocích. Společnosti souhlasí s tím, že budou dodržovat pravidla pro ochranu soukromí. Nezávislé subjekty společnosti monitorují a trvají na jejich odpovědnosti v případě porušení pravidel na ochranu soukromí.
Obrázek č. 5: Mapa regulatorní spolupráce
Zdroj: Analýza centra společnosti Deloitte pro agendu státní správy
V určitých případech mohou regulátoři těžit z přímé spolupráce se společnostmi, inovátory a dalšími subjekty s cílem definovat pravidla pro nové technologie. Například decentralizovaná globální struktura internetu se vymykala regulatorní logice a požadovala nový rámec s cílem řešit její revoluční povahu.
V roce 1997, po zvážení různých regulatorních přístupů k internetovému řízení, vydala administrativa prezidenta Clintona soubor principů nazvaný „Rámec pro globální elektronické obchodování“ s cílem řídit rozvoj digitálních komunikačních technologií. Tento rámec načrtnul řadu obecných principů upravujících přístup vlády ke kyberprostoru a za účelem předejít agresivním regulatorním opatřením. Mezi tyto principy patří například:
Tyto principy společně de facto vytvářejí regulatorní strukturu, která obchází tradiční proces schvalování nových pravidel pro systém ko-regulací a zapojení více zainteresovaných stran. Tyto systémy mohou pomoci vyvolat konstruktivní dialog mezi různými zainteresovanými stranami, které by jinak byly méně ochotné ke kompromisům.
Pro technologické inovace mohou mít regulace katalytický účinek. Nebo mohou být i překážkou. Jak se nově vznikající technologie vyvíjejí, regulátoři po celém světě upravují přístupy k regulaci, přijímají agilní a opakující se modely a spolupracují, aby mohli čelit problémům, které vznikají v důsledku nových technologií i čtvrté průmyslové revoluce. Za účelem podpory inovací se regulátoři rovněž soustřeďují na vytváření regulací založených na výsledcích nebo na testování nových modelů v sandboxech. Principy popsané v této studii mohou regulátorům pomoci nalézt efektivní rovnováhu mezi ochranou spotřebitelů a inovacemi. Toto je první studie z naší série zaměřené na budoucnost regulací. Seznamte se i s našimi dalšími studiemi, které v nadcházejících měsících a letech vydáme.
Text vznikl ve spolupráci s Mike Turley, William D. Eggers a Pankaj Kishnani.
Mike Turley je místopředsedou a vedoucím globálního veřejného sektoru ve společnosti Deloitte a výkonným ředitelem britského poradenského podnikání. Pravidelně přednáší na konferencích a akcích o budoucích trendech ve veřejném sektoru a je pravidelně citován v tisku a dalších médiích. S více než 30letou zkušeností s prací s veřejným sektorem v poradních funkcích a přímou prací v ústřední i místní správě zastává v Deloitte svou roli ve službách, jako jsou poradenství, finanční poradenství, daně a audit a rizikové poradenství.
