Dokázali bychom ještě vyjmenovat hlavní výhody členství České republiky v Evropské unii? V době, kdy vrcholí módní trend svalovat vše na Brusel a zemi za chvíli zaplaví billboardy slibující obhajobu národních zájmů, bohužel není „trendy“ připomínat základní svobody, o něž se Evropská unie opírá. A přitom je to právě volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu a nejnověji i dat, který nám přinesl svobodu a nebývalý růst prosperity. A o tom, že by to vše bez jednotného právního a také regulačního rámce fungovalo jen stěží, se nemluví už vůbec.

Jednotné právo v EU je namístě

To, že až tři čtvrtiny zákonů, kterými se řídíme, vzniká na evropské úrovni, je často opakovaným a kritizovaným faktem. To číslo je vycucané z prstu kritiků EU, ve skutečnosti je mnohem nižší. Nejde ale o číslo, jde především o to, zdali je kritika centralizace pravidel fungování evropského prostoru vůbec oprávněná. Minimálně v souvislosti s fungováním volného trhu, který je mimochodem zdrojem naší prosperity, nikoli. Co může být pro podnikatele výhodnějšího než jednotný právní rámec bez ohledu na to, ve kterém státě se nachází?

Vznik směrnic na celounijní platformě vytváří nároky na členské státy, aby je přijaly, a to v konkrétní lhůtě. Na druhou stranu je na každé z unijních zemí, aby si určila, jak dohodnutou směrnici do národního práva transponuje. A právě v tomto okamžiku dochází nezřídka k tzv. gold-platingu, tedy k rozšiřování obsahu daných směrnic způsobem, který přináší novou regulatorní zátěž bez odpovídajícího přínosu pro národní legislativu a konkurenceschopnost. A navíc to znamená, že národní norma nakonec bývá daleko tvrdší než původní evropská směrnice. Nejhorší však na tom je, že tyto kroky nejsou většinou ani řádně odůvodněné, a to včetně výčtu dopadů dodatečné regulace.

Jeden příklad za všechny, kdy se realita rozchází s teorií. Maloobchod, téma, které mi je z pozice prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR velmi blízké. Společný trh se v rámci EU jeví v této oblasti jako „společný“ pouze v možnosti bezcelní distribuce zboží. Regulace pro nákup a především prodej zboží spotřebitelům prostřednictvím retailu, má celkem 28 národních modifikací. Ty jsou v mnoha případech značně rozdílné a poslední dobou poměrně rychle přibývají další národní úpravy tu zavádějící národní normy pro potraviny, tu požadující minimální podíl domácích potravin v marketingové komunikaci obchodu až po povinné minimální marže. Tato situace přitom stále více směřuje ve svém důsledku proti myšlence jednotného předvídatelného prostředí, a tedy spokojeného spotřebitele nezávisle na tom, v jaké zemi EU se nachází.

Přijímání evropských nařízení bez národních úprav?

Právě s ohledem na to, jak jednotlivé členské státy zneužívají evropská pravidla k ochraně vlastního trhu nebo doplňování jen okrajově souvisejících regulací, měli bychom se vážně zabývat myšlenkou více využívat přímo platných evropských nařízení. Politicky je to samozřejmě nepopulární a poslancům to bere možnost kreativních zásahů do legislativy. Ale z pohledu podnikatelů bychom aspoň věděli, s čím můžeme počítat – a že náš konkurent za hranicemi nemá výhodnější podmínky fungování, protože jejich parlament není tak kreativní jako ten náš.

MPO a jeho plán na zmírnění regulací

Gestorem agendy snižování administrativní zátěže podnikatelů je Ministerstvo průmyslu a obchodu. A právě na jeho aktivity se dívám, upřímně řečeno, s nadějí. Řada návrhů MPO, jak zlepšit a zjednodušit podnikatelské prostředí v ČR, má šanci přinést reálné výsledky. Tuto snahu jednoznačně podporuje i Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR. Míra regulace v ČR je totiž našimi členy, často působícími v několika různých zemích, vnímána jako vysoká a způsob plnění řady povinností vůči státní správě je v době digitalizace pro podnikatele – diplomaticky řečeno – málo komfortní. Jen pro představu, právě podle odhadů MPO platí v ČR okolo dvou milionů právních norem.       
         

Tímto se dostávám k jednomu z důležitých klíčů pro řešení dané problematiky: povinnému hodnocení dopadů regulace RIA. Ta by se měla stát součástí každého navrhovaného zákona či regulace a bez jejího správného provedení by nové normy neměly být přijímané. Kvalitně provedená RIA by měla být stručná, jasná a adekvátní řešené problematice, zatímco dnes jde často o formální slohové cvičení, které má ke skutečné analýze hodně daleko. Důsledné by mělo být provádění v podobě ex-ante (navrhované varianty regulací) i ex-post (existující varianty regulací). Poslanci, senátoři, všechny strany s právem zákonodárné iniciativy, by museli vyčíslit, jak by navrhovaná regulace dopadla na podnikatele. Zatím se tato povinnost týká jen vládních návrhů, a to je málo – nemluvě o tom, že poslední dobou rychle roste počet výjimek z povinnosti RIA zpracovat.

Překážku pro podnikatele představuje i obecně nedostatečná legisvakanční lhůta. Nastavením účinnosti ke konkrétnímu datu, nejlépe k 1. lednu a k 1. červenci, dojde k redukci četnosti legislativních změn. To znamená, že změny zákonů a nová nařízení budou pokud možno přicházet jen dvakrát ročně – a s dostatečně zodpovědnou přípravou jde k těmto datům nastavit i účinnost evropské legislativy.

Digitalizace

Se zjednodušením administrativy jde ruku v ruce i digitalizace. Právě digitální společnost představuje akcelerátor rozvoje dalších navazujících aktivit. Navíc dochází k významné úspoře zdrojů, které lze následně využít jinde. Už roky se mluví o potřebě zavést do české legislativy dva základní principy digitální společnosti. První princip – once only (pouze jednou) – má zajistit, že občan i podnikatel poskytují své osobní nebo obchodní informace státu a jeho institucím pouze jednou a je zodpovědností státu si tyto informace předat. Druhý princip – Digital by default (princip standardní digitalizace) – předpokládá, že primárním komunikačním kanálem je komunikace elektronická a že pro všechny veřejné služby existuje i jejich on-line verze, při jejichž vytváření se má dbát na uživatelskou přívětivost. Zní to jednoduše – ale vyžaduje to zásadní změnu přístupu státu, což je v zemi Franze Kafky velmi složitý úkol.

Co napsat závěrem? Čím více přímo platných evropských nařízení a čím méně směrnic a národní legislativy, tím pro Českou republiku lépe a ve své podstatě i bezpečněji.