Existuje mnoho zajímavých oblastí souvisejících s procesem vzniku evropské legislativy. V následujícím textu bych se zamyslel nad některými z nich. Nejprve se zaměřím na tvorbu předpisů, poté na to, jak vzniká údajná či faktická „přeregulace“, a na konec se budu krátce věnovat některým výzvám dnešního světa z právního pohledu.

Tvorba právních předpisů patří mezi základní druhy činností evropských institucí. A vlastně i nezbytné – bez právních předpisů by nemohl fungovat vnitřní trh, tedy klíčová společná evropská politika, která se jako červená nit line celým dosavadním vývojem evropské integrace. Vývojem, který je ve znamení někdy hladkého, jindy kostrbatého prohlubování čtyř základních svobod. Tento základní vývoj a směřování nemohou zvrátit ani čas od času se  objevivší tendence stavět těmto svobodám, z různých důvodů,  různě vysoké překážky.

Na legislativním procesu EU se podílí i ČR

Domnívám se, že právě vnitřní trh založený na čtyřech základních svobodách je v bytostném zájmu českých firem a základním předpokladem zdravého rozvoje české ekonomiky. I český trh je totiž nedílnou součástí vnitřního trhu EU.

Kvalita legislativy upravující vnitřní trh je tedy do značné míry určující pro kvalitu podnikatelského prostředí v ČR. Mám za to, že většina této legislativy je poměrně zdařilá, koneckonců se na jejím vytváření prostřednictvím našich zástupců v Radě a Evropském parlamentu sami podílíme. Hodí se kupříkladu připomenout obrovský kus cesty, který EU v poslední době urazila ve snaze přiblížit se jednotnému digitálnímu trhu. Ten přitom úzce souvisí s rozvojem digitální ekonomiky, inovací, chytrých technologií či průmyslu 4.0 a to všechno nabízí spoustu příležitostí pro naše firmy. Někdy mám pocit, že skutečným problémem není ani tak všeobecně tradovaná nadměrná byrokracie (i když v konkrétních případech může být regulace nepřiměřená a pak je třeba se tím zabývat, a já se o to v EP snažím), ale spíš neochota vzít na sebe riziko obchodního nezdaru. Svoji roli zde může hrát i to, že se (nejen) naší ekonomice aktuálně poměrně daří, a u mnoha lidí tak na miskách vah nad záměrem pustit se do podnikání či založit start-up vítězí jistota „zaměstnání“, které dnes ekonomika nabízí (v Unii od roku 2013 přibylo 15 milionů pracovních míst).

Zájmy firem a podnikatelských asociací

Diskuse o právních předpisech Unie nemůže obejít tradovanou či někdy skutečnou houštinu právních předpisů EU, která podnikatelské prostředí v EU ohrožuje či alespoň tvoří tento dojem. Je přitom dobré nesklouznout k povrchnímu hodnocení, které nemá vždy úplně oporu v realitě.

Jsem přesvědčen, i na základě své dosavadní zkušenosti práce v EP, že něco jako neosobní, vzdálená bruselská byrokracie, která se baví házením klacků podnikatelům pod nohy, ve skutečnosti neexistuje. Veškerá regulace, která se v EU přijímá (ať už se jedná o „vyšší“ legislativu schvalovanou Radou a Parlamentem, nebo o tu „nižší“ technického rázu, kterou má pod svými křídly Komise), totiž vzniká za přímé účasti a přispění podnikatelských asociací a obvykle vychází z kvalitních dopadových studií a oponentur (kéž by to tak bylo u nás). Efektivnější je samozřejmě prosazování zájmů podniků prostřednictvím asociací působících na evropské úrovni (prakticky každé průmyslové i jiné odvětví ekonomiky takovou evropskou asociaci má), ale nezřídka české firmy (zvláště ty větší) či svazy firem prosazují své zájmy v EU přímo. A legislativci v EU jim naslouchají, stejně jako má zde svůj hlas třeba i sektor „neziskovek“. Kultura tvorby evropských předpisů je totiž nastavena tak, že vznikají v dialogu a za extrémně vysoké míry transparence, takřka online. Na druhou stranu nikdo nemůže očekávat, že své zájmy prosadí na sto procent. Výsledkem často složitých jednání, v nichž se tu prolínají, tu střetávají různé zájmy, bývá kompromis, přitom ale takový, za který se následně všichni zúčastnění mohou postavit. Málokdy se stane, že by někdo zcela triumfoval a někdo jiný byl naopak převálcován.

Právě hledání kompromisu mezi různými zájmy zemí a skupin a různými pohledy na Unii a její roli je to, co je v každém unijním rozhodnutí otisknuto. Není tedy „české“, „německé“ či „portugalské“, ale „unijní“. Pochopení tohoto vede k lepšímu chápání toho, jaká pravidla Unie tvoří, i toho, že to, co mohou Češi považovat za nadbytečné, je právě to, co jiná země považuje za zásadní přínos.

EU bere ohled i na životní prostředí

 Další specifikou, která někdy předpisy komplikuje, je častá preference zemí k regulaci pomocí direktiv, které země často, po „pozlacení“ (goldplatingu, který znamená obvykle jejich unií nepožadované zpřísnění), do svého práva dají, na rozdíl od přímo účinných nařízení.

Podstatný a u nás nepopulární fakt je i to, že mnoho z legislativy vychází z dle mého názoru správného rozhodnutí Unie podílet se v odpovídající míře na ochraně naší planety pro další generace a zlepšování životního prostředí. Mám za to, že i tyto předpisy, mající nálepku  zátěže pro podnikatelské prostředí,  naopak představují, kromě snad samozřejmého projevu odpovědnosti, i příležitost pro rozvoj firem.

Výzvy v oblasti podnikání

Ne vše se samozřejmě daří a bude tomu tak i nadále. A to nejen proto, že před (dominantně unijními) zákonodárci stojí nesmírně složité výzvy, vycházející z fungování společnosti 21. století. Jen namátkou, pravidla musí lépe ošetřit otázky strategické bezpečnosti klíčových technologií (viz třeba kauza Huawei), ochranu společnosti před hybridními hrozbami či upravit pozici technologických gigantů v oblasti internetu a otázku, jak  využívají data občanů. Již jedna z prvních legislativ z tohoto ranku, ochrana copyrightu v digitálním prostoru, ukazuje, jak složité to je.  Za samostatnou zmínku stojí i potřeba upravit daňová pravidla, aby odpovídala realitě nadnárodních firem často bez stálé provozovny, neboť férový výběr daní je nezbytný pro fungování státu a důvěru občanů v něj.  

EU nemůže být úspěšná bez toho, že se bude dařit ekonomice, a tedy firmám, a firmy zase k tomu, aby se jim dařilo, potřebují příznivé a stabilní právní prostředí, které EU (spolu)vytváří. Určitě je v tomto směru na čem pracovat a co zlepšovat. Ale myslím, že spojení EU a české firmy funguje a evropské právo často představuje stabilnější a kvalitnější rámec pro jejich fungování než mnohá legislativa naše. Což samozřejmě neznamená, že máme být jen jejími příjemci. Dnešní EU dává malým a středním zemím unikátní právo dění na našem kontinentu ovlivnit a mělo by být naším úkolem, pro dobro našich občanů i dalších Evropanů, toho využívat.