Investiční pobídky jsou kontroverzní téma. Jedni jsou přesvědčeni, že zásadním způsobem pomáhají vytvářet nová pracovní místa, čímž přispívají k růstu celé ekonomiky. Druzí namítají, že vytvářejí nerovné podmínky na trhu a představují prospěch pouze úzké skupiny za peníze všech daňových poplatníků.
Před pár lety vzbudilo rozruch zavedení institutu tzv. strategické investiční akce, která musí být schválené vládou a u které existují limity 500, resp. 200, mil. Kč investic a vytvoření 500, resp. 100, pracovních míst, a které s sebou nesou možnost získání dokonce i přímé hmotné podpory pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku, což i jiných investic není možné. Taková podpora může činit až 10 % z celkových způsobilých nákladů, v závislosti na velikosti investiční akce, maximálně však 1,5 mld. Kč v případě strategické investiční akce ve výrobě a maximálně 500 mil. Kč v případě strategické investiční akce v oblasti technologických center.
Jsou pravidla pro investiční pobídky prakticky nastavena i pro velké korporace?
Velké korporace (koncerny) velmi často podnikají v rámci dosti rozvětvených organizačních struktur – více obchodních společností, které jsou často důsledkem postupných akvizic, dřívějších společných podniků nebo nových podnikatelských aktivit pod jinou korporátních skořápkou anebo někdy také důsledkem různých práv, která by mohla být zánikem (byť s právním nástupcem) v ohrožení. Koncerny se složitou vnitřní organizační strukturou existencí více obchodních společností také často řeší praktické problémy spojené s rozhodováním v rámci jedné obchodní větve takové skupiny.
Může například být dosaženo hranice pro tzv. strategickou investiční akci, když více obchodních společností z jednoho koncernu, na základě jednotného koncernového rozhodnutí a s jednotným obchodním záměrem, podnikne společně takovou velkou investici, ale žádná jednotlivá obchodní společnost z koncernu stanovené limity nesplní? Bohužel, nikoliv. Zákon totiž hovoří vždy jen o žadateli, zájemci či příjemci, ale vždy jen v jednotném čísle. Možnost, že by společnou žádost podalo formálně více zájemců, tj. více obchodních společností, byť v rámci jednoho koncernu, neexistuje. Jistě je možné říci, že je to ochrana před spekulativními společnými žádostmi více jinak samostatných zájemců, kteří nic společného nemají, ale nemělo by právě toto, tedy skutečný záměr, být předmětem následného posuzování a rozhodování na individuálním základě?
Ďábel ukrytý v detailu
Obdobně to platí, i pokud koncern zamýšlí svoji organizační strukturu zjednodušit, ale přitom už nějakou investiční pobídku čerpá. Zde je ďábel detailu ukryt například v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů. Tento předpis ve svém § 35a zabraňuje příjemci investiční pobídky ve formě slevy na dani provést v podstatě jakoukoliv korporátní restrukturalizaci, od prodeje majetku před prodej závodu či jeho části až po sloučení. V lepším případě přijde příjemce podpory o možnost uplatnit slevu na dani do budoucna, v horším bude muset dokonce již poskytnutou slevu na dani vrátit a zaplatit penále, a to přesto, že nepropustí ani jednoho zaměstnance ani neprodá jediný stroj či nezastaví výrobu, kvůli níž byla investice pořízena. Důvodem této restrikce je zřejmě obava z nepřehlednosti účetních položek a nemožnosti vypočítat správnou částku daně vážící se po restrukturalizaci k původní „investované“ jednotce a výsledkům podnikání z ní vyplývající. Bohužel, ani samostastatný účetní okruh, forma odštěpného závodu, zákon neobměkčí. Až už vůbec ne daňovou správu. A tak příjemci daňové investiční pobídky nezbývá než čekat, třeba i téměř 10 let, než pobídka skončí, přestože má pro korporátní resturkturalizaci mnoho dobrých důvodů. Paradoxně z hlediska daní třeba ten – ušetřit celou řadu nákladů, které souvisejí s existenci samostatné právnické osoby a které by po restrukturalizaci mohly základ daně dokonce zvýšit.
Ti, kdo o poskytnutí investičních pobídek rozhodují, chápou tyto nedostatky a důvody pro postup a obavy velkých korporací, ale mají bohužel ruce svázané rigidním předpisem, který je sice dobře míněn, bohužel však je přijat a proveden přeci jen trochu odtrženě od reálného podnikatelského života.
