11. 5. 2017

Právní pojistky před přijímáním nesmyslů fungují

Několik poznámek k přípravě dvou klíčových odpadových zákonů – zákona o odpadech a zákona o výrobcích s ukončenou životností.

Celý svůj profesní život jsem se pohyboval převážně v obchodní sféře v oblasti prodeje domácích spotřebičů. Tato oblast má svůj pevně daný vnitřní řád a jistou dynamiku. A v porovnání s jinými oblastmi obchodu i určitou etiku a noblesu. Před třemi lety jsem se stal představitelem sdružení, které zastupuje přední světové výrobce elektrospotřebičů na českém trhu. Zde je mojí prací poskytování poradenské a lobbingové činnosti především v oblasti legislativy zaměřené výhradně na producenty či dovozce elektrospotřebičů na českém trhu. Shodou okolností jsem rovnýma nohama spadl zrovna do přípravy dvou klíčových odpadových zákonů – zákona o odpadech a zákona o výrobcích s ukončenou životností.  Novou a trpkou zkušeností pro mne byla účast na legislativním procesu obou zákonů a příprava připomínek k nim. Ještě hůře jsem však vnímal samotné vypořádání, nebo spíše nevypořádání, připomínek předkladatelem. Chvílemi jsem již propadal totální skepsi, zda jsem v tomto prostředí vůbec schopen fungovat, vyjednávat a někoho vůbec přesvědčit k používání zdravého rozumu.

Nakonec zafungovala pojistka, která je do legislativního procesu vložena. Zafungoval poradní orgán vlády zvaný Legislativní rada vlády. Ta se k přípravě a stavu projednávání výše uvedených zákonů vyjádřila tak, že si je ministerstvo životního prostředí vůbec nedovolilo předložit do parlamentu. Považuji za nezbytné pro naši demokracii, že zde pracuje orgán, jenž se nenechá „opít“ pouhými sliby předkladatelů zákonů, ale je objektivně schopen posoudit nedostatečnost či netransparentnost předkládaných návrhů zákonů. A zmíněný čin Legislativní rady vlády mne přesvědčil, že práce a čas strávené různými jednáními o odpadových zákonech, nebyl zbytečný.

„Fungují v našem právním systému pojistky před přijímáním nesmyslů v zákonech? Musím říci, ano, fungují.“

Zřejmě bych nyní měl detailněji popsat, co se vlastně v tomto legislativním procesu, který finišoval v roce 2016, odehrálo. Na podrobnější popis a rozbor mi vymezený prostor nestačí, proto zmíním pouze pár naprosto nelogických protikladů ze Zákona o výrobcích s ukončenou životností.

Nejpozitivnější na celém zákonu výrobci původně spatřovali to, že vůbec vznikl. Díky němu mělo dojít k nastavení rovných podmínek a pravidel pro fungování subjektů, kolektivních systémů, které si výrobci založili, aby za ně plnili zákonem uložené podmínky. Jedná se především o zajištění sběrné sítě pro výrobky, které se již staly vysloužilými, zároveň i o jejich sběr a zpracování, recyklaci a další využití. Povinnosti jsou výrobcům ukládány na základě práva EU, které je v posledních letech neustále zpřísňováno. Jednou z takovýchto povinností přenesených na výrobce je plnění sběrových kvót, jejichž neplnění trestá sankcí i ve formě zrušení kolektivního systému. V případě elektrozařízení se však jedná o nárůst o 112% v průběhu budoucích 6ti let. To už není jen o nárůstu sběru vysložilých výrobků, to je především nárůst nákladů a náklady na zpracování jsou jedny z nejpalčivějších. Další zvýšení kvót pro výrobce se týká zpracování, recyklace a dalšího využití výrobků. Vše legislativou EU nazýváno – rozšířenou zodpovědností výrobce. Nicméně těmto výrobcům chtěl předkladatel Zákona o výrobcích s ukončenou životností (MŽP) v klíčovém bodě celého cyklu sběru brát možnost kontrolovat celý proces. Dokonce chtěl výrobcům vzít možnost podílet se na recyklaci vlastních výrobků.  Výsledkem z dílny MŽP byl proto jakýsi paskvil mezi rozložením realizace rozšířené odpovědnosti mezi výrobce (sběr) a zpracovatele (využití), ale sankcemi byl postižen pouze výrobce. Přitom výrobci, významné světové firmy, se již mnoho let cítí společensky zodpovědní za kvalitu recyklace. Zároveň si však zásadně hlídají nákladové položky na tyto činnosti. Navržený zákon mohl náklady na recyklaci výrazně zvýšit, a to nejen díky nárůstu sběru, ale především díky ziskům všech firem odpadového soukolí, které výrazně vstupovaly do přípravného procesu dané legislativy. Případný dopad na koncového zákazníka, spotřebitele – občana, který by zvýšené náklady pocítil v ceně nových výrobků, není zapotřebí zdůrazňovat.

Nám, zástupcům výrobců, nezbývalo nic jiného, než na spoustu nesmyslů a nejasností v těchto zákonech upozorňovat odborníky a jednotlivá zúčastněná ministerstva. V poslední fázi jsme se obrátili na předsedu Legislativní rady vlády. Nejen naše snaha v tomto případě naštěstí nezůstala bez odezvy.

Tím, že se LRV k zákonům postavila tak, že zatím nedojdou do parlamentu, dala šanci ke vzniku přepracovaného zákona, který bude spravedlivější než ten, který byl navrhován. Spravedlivější pro všechny subjekty, nejen pro odpadové, svozové a šrotařské firmy, které zavětřily u výrobků s ukončenou životností výnosný byznys. Konečně je zde dán také prostor demokracii, protože po volbách může dojít k přetrhání k jednostranné (myšleno jedna politická strana) lince, táhnoucí se u všech zásadních postav, hrajících hlavní role při přípravách a projednávání zákona.

Toto já považuji za doklad, že i nadále žijeme v právním státě, kde fungují dané kontrolní mechanismy a brzdy. A že se může při přípravě legislativy koukat na prospěch byznysu obecně, nikoliv pouze na prospěch jedné úzké, byť vlivné, zájmové skupiny.