Zaměstnavatelé se předhánějí v nabídkách při náboru nových spolupracovníků. MPSV má nutkavou potřebu do trhu práce zasahovat. Přínos je diskutabilní, podnikatelskému prostředí ubírá na konkurenceschopnosti. Podívejme se na dvě oblasti. První je regulace mzdy v soukromém sektoru a druhou je nesystémová novelizace pracovněprávní legislativy.
Česka ekonomika je v dobré kondici. O tom svědčí již řadu měsíců neuvěřitelně optimistická čísla ve vztahu k počtu nezaměstnaných. Těch má aktuálně Česká republika zhruba 350 tisíc, tedy 4,8% populace, což je nejméně od konce roku 2008.
Jak vnímají tuto situaci zaměstnavatelé? Předhánějí se v nabídkách při náboru nových spolupracovníků. Pro zaměstnance je to doba velice příznivá. Firmy o ně nechtějí přijít, proto zvyšují mzdy nebo nabízejí atraktivní benefity. V průzkumech personálních agentur dlouhodobě vedou benefity jako pružné rozvržení pracovní doby nebo možnost práce z domova. Uchazeči o zaměstnání mají též dobrou startovací pozici při vyjednávání práce.
Trh práce tedy žije a probíhají na něm přirozené interakce mezi nabídkou a poptávkou. Nabízí se otázka, proč má současná vláda, resp. Ministerstvo práce a sociálních věcí neustále nutkavou potřebu do běhu věcí zasahovat. Vzhledem k politickému zaměření aktuální ministryně práce a sociálních věcí není žádným překvapením, že regulatorní zásahy na první pohled svědčí především straně odborářské, resp. zaměstnanecké.
Na druhý pečlivější pohled však zjišťujeme, že řada navržených opatření vlastně nepřináší užitek žádné z obou stran pracovněprávního vztahu. V konečném důsledku totiž pouze brzdí trh práce a snižuje konkurenceschopnost českých podnikatelů.
Minimální mzda je především politikum
V České republice má vláda pravomoc regulovat mzdy v soukromém sektoru. Může vydat nařízení, tedy předpis nižší právní síly než zákon. Nařízení vlády není projednáváno parlamentem. Legislativní proces tedy končí rozhodnutím vlády. Z minimální mzdy se v současnosti stalo veliké politikum a je zneužívaným nástrojem politické moci a demonstrace vlivu. Současná vláda této pravomoci využívá a již třetí rok po sobě navyšuje minimální mzdu. Nárůst v roce 2017 je za poslední roky nejvyšší, v relativním vyjádření jde meziročně o 11,1% zvýšení.
Navíc velmi problematický je institut zaručené mzdy, který je pro mnohé podnikatele palčivější než minimální mzda. Zaručená mzda je odměna, která musí být vyplacena za práci v jedné z definovaných kategorií podle složitosti a odpovědnosti. Tak například číšník měl v roce 2016 zaručenou mzdu ve výši 11 300 Kč měsíčně, od ledna se tato částka zvýšila na 13 400 Kč. Zvýšení zaručené mzdy se tak dotýká výrazně větší skupiny zaměstnanců než v případě samotné minimální mzdy.
Vzhledem k ekonomické situaci však v současnosti k nárůstu mezd dochází zcela spontánně. Samotné firmy nejlépe vědí, kdy mohou a kdy nemohou svým zaměstnancům přidat na mzdách. K nárůstu nominálních i reálných mezd dochází i bez regulatorních zásahů.
Institut minimální mzdy je tak učebnicovým příkladem regulatorní zátěže trhu práce. Další zátěž představují neustálé změny legislativy. Aktuálně je v různých fázích legislativního procesu řada opatření, která, budou-li přijata, významně ovlivní zaměstnanost v České republice.
Změnám pracovněprávní legislativy budou přítěží
Základní premisou právního státu je předvídatelnost práva. Legislativní smršť, jíž podnikatelé čelí, má k jejímu naplnění skutečně daleko. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR aktuálně projednává rozsáhlou novelu zákoníku práce. Při bližším studiu navržených změn však konstatujeme, že navržená novela nepřináší v důvodové zprávě deklarované prvky flexibility pro zaměstnavatele. Naopak šlo by formalizování a zpřísnění pravidel, která v praxi fungují. Například se navrhuje zpřísnění podmínek ve vztahu k práci z domova, která, jak je uvedeno výše, patří k oblíbeným benefitům. Ve hře je návrh na zrušení karenční doby, tedy prvních tří dnů pracovní neschopnosti zaměstnance, kdy není poskytována žádná náhrada mzdy. V této souvislosti MPSV zcela nesystémově pracuje na zavedení indispozičního volna, tzv. sick days. Hovoří se o zavedení až 5 nárokových dnů indispozičního volna, kdy by zaměstnancům příslušela plná náhrada mzdy. Indispoziční volno MPSV prosazuje bez vazby na navržené zrušení karenční doby. V důsledku by mohlo dojít k situaci, kdy zaměstnavatelé budou hradit plných 14 dnů pracovní neschopnosti a nově též až 5 pracovních dnů z titulu indispozičního volna.
Uvedené koncepty by při zavedení do praxe ještě více zatížily systém pracovněprávních vztahů a neprospěly by ani zaměstnavatelům ani zaměstnancům.
Konkurenceschopnost českých podnikatelů i české ekonomiky jako celku je tak neustále snižována nadměrnými regulatorními zásahy ze strany státu, a to za situace, kdy odvodové zatížení práce v České republice je jedno z vůbec nejvyšších v celé Evropské unii. Podle žebříčku OECD má ČR z posuzovaných 35 států osmé nejvyšší daňové zatížení mezd, které v loňském roce činilo 43%.
(perex a mezititulky jsou redakční)
